Recenze

Andělé mají lidské životy pod kontrolou

Redakce (24.09.2010)
Andělé mají lidské životy pod kontrolou Andělé mají lidské životy pod kontrolou

Nizozemský autor Harry Mulisch v románu Objevení nebe přináší příběh milostného trojúhelníku na pozadí dějin 20. století, který navíc komentují dva andělé.

Recenzi románu Harryho Mulische Objevení nebe lze odbýt jednou větou: Vezmi a čti. Sedm set stran čtenáři nakonec stejně bude málo. Je to román milostný i erotický, detektivní i historický, vědecký i filozofický, architektonický i hudební, pro ženy i pro muže. Je napsán svůdně, napínavě a s obrovskou erudicí v mnoha oblastech umění, myšlení a vědy, jak se na světového autora sluší. Pod všemi těmi fintami, jiskřícími dialogy a souvislostmi však tají hloubku. Mottem celého díla Harryho Mulische – a Objevení nebe především – by mohly být otázky ze starozákonní knihy Moudrosti: „S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ Konec smlouvy mezi Bohem a člověkem Mapa Amsterdamu protkaná grachty se podobá otisku palce – anebo půlce pavučiny. Tady je centrum knižní vzdělanosti posledních staletí. Zachytili se tu exulanti z celé Evropy, dožil zde Jan Amos Komenský, před druhou světovou válkou tu vycházely knihy německých židovských autorů. Pokud se nizozemští spisovatelé 20. století poctivě vyrovnávali s dějinami a kulturou své země, museli se utkat s kulturou celého západního světa. Ať agnostici, židé, protestanti nebo katolíci, ať liberálové nebo komunisté, nemohli ignorovat druhé. Právě Harry Mulisch to vše integroval ve svých knihách, a v Objevení nebe obzvláště. Děj rozprostřel mezi roky 1967 a 1985 s exkurzy do vzdálené minulosti – jeho protagonisté se stěhují Nizozemskem, projdou Osvětim, Havanu, Benátky, Řím i Jeruzalém.
Harry Mulisch je k takovému dílu disponován i jako osobnost, která přijala podivuhodné spojitosti a protiklady vlastního původu. Jeho otec se narodil v RakouskuUhersku v dnešním Jablonci nad Nisou, po roce 1918 se stal úředně Čechem. Matka, dcera židovského obchodníka z Frankfurtu, pocházela z Antverp. Spolu odešli do Nizozemska a devět let po narození syna se rozvedli. Otec úřadoval v bance, která za války spravovala židovský majetek. Svým vlivem zachránil bývalou manželku před deportací, po válce šel do vězení a pak dožil s bývalou přítelkyní svého syna. Rodinná anamnéza jako stvořená k rozervanosti. Harry Mulisch však nepřevzal žádnou dílčí perspektivu – vítězů či poražených, otce nebo matky –, pokusil se rozpadlé nitky spojit.
Objevení nebe začíná jedné zimní noci roku 1967 v Haagu. Na scénu přichází dvojice mladých géniů – Onno Quist, který se dme pýchou, že rozluštil etruštinu, a Max Delius, hvězdář a fenomenální sukničkář. Onno je živel racionální, analytický, jazykový, politický a zpochybňující. Max živel impulzivní, živočišný, intuitivní, dobyvačný a erotický. Oba jsou – jako další mužští protagonisté Mulischových knih – luštitelé a hybatelé. Jiskrní, dominantní, zvědaví, amorální moralisté, posedlí odhalováním tajemství, které změní svět – bez ohledu na následky. Onno pochází z vlivné bohabojné rodiny, Max je sirotek – kolaborující otec dal poslat svou židovskou ženu do koncentráku a syna ke křesťanským pěstounům. Po válce byl popraven.
Oba se spřátelí a jednou potkají cellistku Adu. Nejdřív s ní chodí Max, později Onno. Společně podniknou bláznivou výpravu na Kubu, kde Ada koncertuje. Tam je zplozen syn Quinten. Onno se považuje za otce, Max ví, že vše může být jinak. Ada k tomu už nemůže nic říct, protože je po autonehodě od šestého měsíce těhotenství v kómatu.
Všechny děje sledujeme skrze postavy, ale také skrze dva anděly, kteří v intermezzech události komentují jako předurčený plán. Jde o to, aby se narodilo dítě a aby zdárně dorostlo ke svému úkolu: najít ztracené desky Desatera – smlouvy mezi člověkem a Bohem – a vrátit je do nebe.
Já mám všechny klíče V první polovině sledujeme milostný trojúhelník na pozadí historie obou válek i bouří šedesátých let, v druhé polovině trojúhelník otcovsko-synovský v letech pozdějších a skeptičtějších, a to na pozadí dějin duchovních. Quintena nakonec vychovává Max a Adina matka Sophia. A nejen oni. Děj se přesouvá na venkovský zámek, jehož obyvatelé skládají chlapcovu citovou, lidskou i řemeslnou výbavu do života – sochař, profesor dějin architektury, potrhlý literární historik, dva podvodní archeologové a jejich kozel, pavouk a také – zámečník: „,Já mám všechny klíče,‘ mrkl jednou na Quintena,,kromě houslového a Petrova.‘“
V obsáhlém doslovu Ondřej Kavalír objasňuje „andělský“ gnostický rámec Quintenova úkolu, který ústí nejen v otevření dveří do nebe, ale také v jejich definitivní přibouchnutí před lidmi. Ale spočívá smysl Mulischova románu v ideji, v jejím dovedení do připraveného hořkého konce, v ilustraci myšlenky? Usiluje o to autor, který v románu Procedura pohrdá reprodukčním uměním, zrcadlením, v němž umělec nevytváří vlastní svět? A koneckonců: Namáhal by se tak Pánbůh, kdyby mu na člověku už nezáleželo?
„Boží“ perspektiva je varovná, avšak sebeironická. A kromě Petrova klíče kniha skrývá i klíč houslový: „Ve světě plném válek, hladomoru, útlaku, klamu, nudy, co je v něm – nehledě na věčnou nevinnost zvířat – obrazem naděje? Matka s novorozencem v náručí? Jenže to dítě skončí možná jako vrah, nebo jako zavražděný, takže nadějný obraz byl jen předzvěstí piety: matky s právě zesnulým synem na klíně. Ne, obrazem naděje je někdo, kdo kolem prochází s hudebním nástrojem v pouzdru. Nepřispívá k útlaku ani osvobození, ale k tomu, co jim předchází.“ Muž při dobývání ženy Oním houslovým klíčem jsou u Harryho Mulische ženy. Nestaví je do centra dějů, dává jim minimální prostor. Ony nemusejí hledat tajemství života, samy ho ztělesňují: Ada hudbou a mateřstvím, Sophia moudrostí, s níž bezděčně svede největšího svůdce celého románu.
V Mulischových knihách se hudebně opakují utkvělé obrazy: Hluboká tma nočního města. Silný pocit života, jaký zažívá muž při dobývání ženy: Žiju! Ale také obraz rozechvělé pavučiny, uprostřed níž pavouk – stvořitel – není vidět. A základním symbolem dvou klíčových románů – Objevení nebe a Procedury – je právě zámek a klíč. Ada „nakonec dospěla k tomu, že je pro Maxe zbytečná... Byl zamčený a nebyl ochoten dát jí k sobě klíč.“ Když později její muži řeší otázku, zda je v letitém bezvědomí živá, nebo mrtvá – a ovšem, co mají dělat, jak vysvobodit a nezabít –, dítě Quinten vidí jasně: „Maminka je zamčená.“
Ti, kteří v Objevení nebe hledají mravnost, mohou objevit milost. Ani umění románu nebo života totiž nespočívá v důmyslu, jakým lze odemknout či zamknout samo nebe. Umění je poznat šperhák a odemknout zamčeného člověka.

Spisovatel zabloudil do Holandska Rodák z Haarlemu Harry Kurt Victor Mulisch (1927) o svých kořenech napsal: „A tak jsem se tedy konečně narodil, s nejasnou národností v prvním roce života, protože otec se naturalizoval až v roce 1928. Možná jsem byl jako miminko Čech, možná Polák, možná Rakušan...“ V jeho univerzálních románech je řada českých stop – v Objevení nebe odkazy na události pražského jara, důležitou roli v něm hraje také Janáčkova Pohádka. Mulischovy knihy měly štěstí na české překladatelky: válečný román Atentát (1982) a román o lesbické lásce Dvě ženy (1975) přeložila Olga Krijtová, pozdější díla Objevení nebe (1992), Procedura (1999) a Siegfried (2001) vyšla v převodech Veroniky ter Harmsel Havlíkové.

24.9.2010  Hospodářské noviny  str. 13  Knihy