Astrid Lindgrenová - Děti z Bullerbynu

Redakce (19.02.2013)
Astrid Lindgrenová - Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenová - Děti z Bullerbynu

Že zažíváme boom švédských knih pro dospělé a dokonce i pro děti? Já nevím jak vy, ale pro mně jsou tou NEJ knihou Děti z Bullerbynu, knížka mého dětství. Četla jsem ji jako malá holčička mockrát, pořád dokola, nejméně desetkrát. Jména dětí pamatuji nazpaměť Lasse, Bosse, Lisa, Olle, Anna, Britta. Všechny žijí v jedné vesnici, která má jen tři domy a jmenuje se Bullerbyn („rámus“ nebo „hlučný“). Příběh vypráví Lisa, která na začátku knihy oslaví sedmé narozeniny.

Lisa má dva sourozence, starší bratry Lasseho a Bosseho a žijí na statku Mellangården, který stojí uprostřed mezi dalšími dvěma staveními. Na Norrgårdenu bydlí Anna a Britta a v posledním domě, Sörgårdenu, pak Olle, kterému se narodí malá sestřička Kerstin.

V Bullerbynu není žádná škola a protože tam nejezdí ani autobus, tak musí každý den pěšky do Storbynu. Děti zažívají spoustu dobrodružství,  a i když jsou jejich zážitky na první pohled „obyčejné“ a většina z nich se týká vesnického života, stejného, jaký prožívají děti u nás, je v nich plno zábavy, rodičovské lásky, kamarádství, šťastného dětství, které jsme prožívali i my.

Například v létě přespí děti samy na seníku, posílají si dopisy v krabici od bot po provázku zavěšeném mezi okny, postarají se o nemocnou paní učitelku, chodí si do obchodu kupovat za odměnu karamelky, trhají třešně a pak je prodávají. Za to, že v létě děti pomáhají při jednocení řepy, dostanou koťátka.

Britta a Anna mají slepého dědečka a protože je v Bullerbynu jediný, říkají mu dědečku všechny děti a každý den mu čtou noviny. Každý rok chodí děti s tatínky lovit raky k jezeru Nocken. Postaví si boudu, ve které přenocují, do vody položí sítě a brzy ráno je vytáhnou. Když se vrátí s úlovkem domů, maminky nachystají račí hody. Staví si domeček z kamenů, v zimě si vyhrabou obří díru ve sněhu. Každý den se děje něco nového a zábavného.

Asi nejrozšířenější ukázkou z dětských čtenářských deníků vypráví o tom, jak se Ollovi viklá zub.  Olle si už od rána a ještě celou dobu ve škole neustále strká prsty do pusy, protože ho vyviklaný zoubek provokuje. Paní učitelka ho pokárá a řekne mu, že zítra by tam měl mít po zoubku už jen díru. Kluci mu chtějí zoubek vytrhnout, jenže Olle se bojí. Nakonec si na zub přece jen uváže režnou nit, ale ta mu visí z pusy, nemůže se odhodlat k tomu, aby si zub vytrhl sám. Večer ale usne a kluci mu potají vlezou do pokoje a zub mu vytrhnou. Na nitce pověsí zoubek na lustr a Olle si myslí, že si ho vytrhl sám. Druhý den se vítězoslavně pochlubí paní učitelce.

Ilustrace Heleny Zmatlíkové ke knížce perfektně padnou, jsou jako pohlazení. V knížce je spousta jednotlivých příběhů, snadno se čtou.

Astrid Lindgrenová
byla velmi úspěšná švédská autorka knih pro děti. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků a prodávají se ve více než 100 zemích po celém světě.

Asi nejslavnější postavou jejích knih je Pipi Dlouhá Punčocha. V roce 1958 získala Cenu Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih.

V roce 2002 po její smrti švédská vláda zavedla Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele dětské literatury. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila spolu se třemi sourozenci na farmě svého otce. Lindgrenová psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře, aktivně podporovala dětská a zvířecí práva. Dožila se úctyhodných 94 let.


Autorkou recenze je Lucie Bednářová