Recenze

Bílý žár líčí strhující příběh ze světa, o kterém nic nevíme

Redakce (23.01.2013)

Daleko za polárním kruhem žije na ostrově o velikosti Británie jen několik stovek Inuitů, kteří pětadvacet stupňů pod nulou považují za příjemnou teplotu. Mají sice k dispozici elektřinu, počítače a vedle tradičních psích spřežení i sněžné skútry, ale bohužel i alkohol. Do němoty se zpíjela i lovkyně a učitelka Edie Kiglatuková. Pak dva roky nepila. A teď znovu sahá po lahvi poté, co jednoho ze dvou bílých lovců, které provázela, někdo zastřelil a její nevlastní, vroucně milovaný syn Joe údajně spáchal sebevraždu.

S románem Bílý žár od britské autorky M. J. McGrathové přichází nesmírně poutavá kniha. Víceméně detektivní příběh je atraktivní, i když zejména v druhé půli překombinovaný, ale dobrých detektivek jsou stovky.

To, co činí z Bílého žáru knihu zcela ojedinělou, je líčení života lidí, o nichž nic nevíme.

Lidí, kteří v drtivé většině o nic neusilují, živí je lov, velrybí tuk a polévka z tulení krve, po ruce vždy mají whisky nebo alespoň plechovku s pivem – a se znepokojením sledují, jak arktický led postupně odtává.

Přesto o část jejich území mají zájem dvě naftařské společnosti, ruská a americká, které z nálezů, jež jsou částečně příčinou vražd, soudí, že by tu mohla být velká naleziště ropy.

S postupujícím vyšetřováním Edie pít zase přestává. A v závěru toho značně pochmurného příběhu svitne naděje spolu s prvními paprsky slunce, jež se objevuje na nebi po čtyřměsíční polární noci.


Ukázka z knihy:

Společně odnesli Wagnera dovnitř a položili ho na hromádku kožešin karibu. Edie mu vytahala věci z kapes, bílou propisovačku, kapesní nůž a pár mincí, a strčila je do svého vaku, pak vyšla ven, aby posbírala svoje věci a odvázala Boneheada.

Vítr byl strašlivě mrazivý, možná minus pětačtyřicet stupňů, vzduch se pěnil ledovou námrazou. Po straně iglú poskládala malý přístavek, zašoupla do něj Boneheada a zazdila ho. Bude mu tam teplo. Pak se vrátila dovnitř, nalila z termosky horký čaj, podala jeden šálek Andymu Taylorovi a pozvedla svůj jako k přípitku.


„Na další pěkný zmatek,“ prohodila.
Andy vzhlédl od svého čaje, oči se mu zableskly. Možná neporozumění. Nebo spíš pohrdání.
„Laurel a Hardy.“
„Já vím, kdo to je.“ Andy Taylor potřásl hlavou, mlaskl jako dotčená kachna, které někdo narušil hnízdo. „Ježíši, máte vůbec tušení, jak nevhodné tohle je?“

Edie nakrčila nos a zadívala se na svoje ruce. To bylo všechno, čím si mohla zabránit v tom, aby ho neuhodila. Kdyby byl Inuit, neudržela by se. V takovýchhle situacích si prostě vyprávíte příběhy, pijete horký čaj a vtipkujete. Jediné, co vás udrží při zdravém rozumu. Patnáct minut uběhlo v tichu. Bouře byla ještě daleko. Tohle bude dlouhé čekání.



22.1.2013  Mladá fronta DNES