Chuck Palahniuk: Pygmej

Redakce (13.08.2010)
Chuck Palahniuk: Pygmej Chuck Palahniuk: Pygmej

Protagonistou a vypravěčem dvanáctého díla Chucka Palahniuka je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská.


Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče. Náročného úkolu překladu se ujal Richard Podaný, knihu vydává (jako většinu Palahniukových děl u nás) Odeon.

Ukázka z knihy
Hostitelská matka dloubne špičkou loktu hrudní koš hostitelského otce, říká: „Moc si nehoň triko, pane Důležitej.“ Hostitelská matka: mrkající kuře, brada tváře kostnatá ostrá jako zobák, brada hýbe a otáčí se, nikdy klidná, kuřecí matka říká: „Podívej se na sebe!“ Tvář vybuchuje tichým křikem doširoka otevřených rtů a zubů, špičatý jazyk, obočí vyskočilo směrem kuřecího čela. Kostnaté pazoury kuřecí matky sevřou obě ruce tohoto agenta, matka je zvedá a roztahuje moc vysoko, vysoko tomuto agentovi, rozevírá operativce mě tolik, zranitelně, hostitelská matka říká: „Podívejte, jak je vychrtlej!“ Jedna kostnatá pazoura rachtá automobilovými klíčky. Americký typ vozidla vyžaduje 17,1 minuty jedině, aby nakrmil plně nádrž. Klíče obytné stavby hostitelské rodiny. Další automobilové klíče, zmáčknuté kostnatou kuřecí pazourou a druhou stranou rukou operativce mě. Prsty tohoto agenta sevřou klíče, zahájí pokus stáhnout ukrást. Příští teď hostitelská matka říká: „Musíme tě trošku vykrmit!“ Hostitelská matka pazourem svírá klíče, ruka matky jako pařát. Pot potí póry matky, vařící gulášový pach silně promíchaný kávou, ledová mocha vanilková, promíchaný zoloftem a xanaxem. Zavání dodatkovým estrogenem. Smrdí lanolinem, tvář vrásčitá, příliš tablet kyseliny listové.
Ohebnost tkání ruky, odolnost šlach, dermální tření poskytují odhad: kuřecí matka má 6,3 procenta tělesného tuku. Krevní tlak 182/120. Klidová tepová frekvence 93. Věk 42,3 let. Horizont šest let – snadný subjekt mozkové mrtvice, smrt. Matka a otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Obklopí operativce mě, ruce nahoru. Sahavé objetí. Příští pak představí dva hostitelské sourozence. Hostitelská sestra přistrčí balíček papíru, aby kolidoval břichem operativce mě, papír červený a svázaný umělou páskou falešné zlaté barvy, aby dělala nahoře složitý uzel jako květ. Na papíře otištěno zlatými písmeny anglicky: Všechno nejlepší k narozeninám!„Je to tričko,“ říká hostitelský bratr. „Tak ukaž, jak seš dobře vychovanej.“
Hostitelský bratr, jen prase pes, oběma rukama drží černý plastový přístroj, prasečí psí palce poskakují, nutí tlačítka pípat. Černý plastový přístroj vytváří zvuky, mnoho titěrných explozí. Palba samopalu. Hostitelský prasečí psí bratr říká: „Se mnou v pokoji teda spát nebudeš, ty smrade zakrslá.“ Dech prasečího psího bratra smrdí ritalinem. Znečišťující pach lepidla modelů letadel a častých masturbací. Spodem pachu… smrad tajné krve, latexu, pocení strachem. Prasečí psí obličej se nedívá nahoru, jedna tvář nese rozsáhlou sytě červenou podlitinu. Odhadem 14,5 let starý. Cukavá kuřecí matka rozkýve jeden prst, udělá prst rovný, hostitelská matka říká: „Ale no tak, nejsme přece rasisti…“ Snadno a rychle by šlo, noha operativce mě by zasáhla prase psa, bum-bum, Smrtící kop Letící obří čáp, hroutí dovnitř jařmový oblouk prasete psa, kost dozadu, probodne mozek, sek-prásk, mrtvý, než stačil provést další smradlavý dech. Hostitelskou matku brzy čeká dim mak, smrtící dotyk akupunkturního poledníku, pak bezbolestně okamžitě teď mrtvá jako pomůcka výcviku Muk Yan Jong.
Oficiální záznam: Jenom hostitelská sestra zřejmě hodnotný protivník. Hostitelská sestra, obratná kočka. Kočka noci, tichá, ale očima vidí všechno dít. Kočičí sestra tiskne červeným papírovým balíčkem prsty operativce mě, hostitelská sestra říká: „Doufám, že ti bude.“ Prsty operativce mě sevřou balíček, kluzký dotyk červeného papíru. Zatáhnou květový uzel falešného zlata, opatrně, aby netrhaly papír, aby nezničily balení. Tento agent dekonstruuje balíček pečlivě, jako by to byla opožděně detonační munice turecké houfnice T-155 Panter. Vnitřek zaujímá složená černá textilie otištěná bíle anglickým písmem. Rozložená textilie odhalí blůzu, předek popsaný výš písmem Patřím Ježíšovi, níž obrázek jako ryba, jako obrázek ryby primitivního jeskynního člověka.

Palahniukův Pygmej přichází v době, kdy jsou západní ekonomiky (co přicházejí s jednou novou technologií za druhou) válcovány ekonomikami z východu, které s velkou parádou využívají jejich starší technologie, jichž už se ony samy zřekly (jako například využití vlnitého plechu); přichází v době, kdy euroamerická civilizace s hrůzou zjišťuje, že zatímco její mediální hvězdy v Africe pořád ještě adoptují roztomile žvatlající černoušky, Číňané už tam dávno investují desítky miliard dolarů; přichází v době, kdy je nové stěhování národů v plném proudu a bílá rasa se z multikulturního světa segreguje s heslem „up, up, and away!“ Pygmej nevypovídá o ničem menším než o strachu z toho, že nás převálcuje naše vlastní projektovaná brutalita – stejně, jako nás Indie zválcuje naším vlastním vlnitým plechem.
V hloubi duše máme pěkně nahnáno z těch, kdo si na rozdíl od nás tolik nestříhají nehty – a díky tomu teď mají celkem ostré drápy. A začínáme si říkat: „Zatracená manikúra!“ Chuck Palahniuk nebral manikúru nikdy příliš vážně. Tam, kde by jiný spisovatel svým knižním hrdinům jen zastřihával záděrky, bere Palahniuk do ruky pásovou brusku a hobluje svým hrdinům končetiny až na zkrvavělé pahýly. A teprve když k nám ze stránek jeho knih natahují ty zbroušené, sněhově bílé prstní kůstky, z nichž plandají cáry svalstva a které smrdí jako čerstvě vyvrtaný kaz, teprve tehdy si uvědomíme, že ani ty naše vlastní drápy vlastně nezmizely příliš daleko.
Že jsou v podstatě jen zabroušené pod všechno to sádlo. Ostré hrany máme tam, kde byly vždycky. Jde jenom o to, zabořit se pro ně pořádně hluboko do vlastního masa.

Americký spisovatel CHUCK PALAHNIUK(1962) vystudoval žurnalistiku, ale nastoupil do továrny na nákladní automobily, kde pracoval třináct let. Jeho prvním literárním pokusem byl román Neviditelné nestvůry , s nímž ho však v nakladatelství odmítli. Jakoby natruc napsal knihu ještě ponuřejší, Klub rváčů. Tento román měl značný úspěch, získal dvě literární ocenění a dočkal se překladu do dvaceti jazyků (č. 2000). Stal se kultovní záležitostí a úspěšné bylo i jeho filmové zpracování (1999).
Po vydání Programu pro přeživší (č. 2002) Palahniuk uplatnil také přepracovanou verzi Neviditelných nestvůr (č. 2010). V češtině dále vyšly prózy Zalknutí (2003), Ukolébavka (2005), Deník (2006), Strašidla (2007) a Snuff (2009).
Roku 2003 publikoval průvodce po Portlandu Běženci a exulanti, nedlouho poté knihu pravdivých příběhů s příznačným názvem Podivnější než fikce. Pod názvem Rant vyšel portrét fiktivního sériového vraha Ranta Caseyho (2007). Roku 2008 vznikla podle scénáře Clarka Gregga filmová adaptace románu Zalknutí. Na rok 2010 je ohlášen jeho nejnovější román Tell-All.

zdroj: 26.7.2010 Literární noviny str. 30 Čtení