Recenze

David Lynch z Tokia

Redakce (05.01.2015)

Když píšu, sestupuji na odlehlé místo svého nevědomí, říká japonský spisovatel Haruki Murakami. Co šlo dříve pochopit jako metaforu jeho příběhů, lze v nově přeloženém surreálném románu z roku 1995 nazvaném Kronika ptáčka na klíček brát doslova. Hlavní protagonista Tóru Okada, další Murakamiho obyčejný mladý muž bez vlastností, se spouští na dno vyschlé studny, aby v ní vstoupil do tranzitivního snu, v němž se pokusí najít odcizenou manželku.

Sen je to dílem reálný, v jistém smyslu reálnější než realita, a dílem fantaskní – po probuzení se rozplyne, jako by se nikdy neodehrál, ale jeho reálnost určuje skutečnost, že ho Tóru dokáže sdílet s dalšími postavami. Tak se mu v hotelovém pokoji objeví záhadná Kréta Kanóová s účesem Jacqueline Kennedyové, kterou hrdina poznal díky její ještě záhadnější sestře-vědmě Maltě Kanóové. Jež ovšem za čas zmizí jako pára nad hrncem, v němž Tóru hned na začátku knihy vaří špagety al dente.
Skrytá tvář nevěry Murakami, ostatně jako vždycky, šikovně využívá toho, že sen je tím, co člověka přesahuje a zároveň na nevědomé kolektivní bázi jako lidstvo spojuje. A že si každý tu a tam posteskne nad tím, že se ze spánku musel probrat do přítomné, poněkud našedlé reality.
Odhlédne-li se od konstantní lidské zkušenosti, podprahově Kronika ptáčka na klíček připomene Lost Highway Davida Lynche, film, který mimochodem vznikl jen o dva roky později než Murakamiho román. A to včetně závěrečné hotelové scény, která je prapodivně neurčitá, nadreálná, v jistém smyslu působí jako slepá ulička s fatálním vyústěním.
Oba tvůrci pracují s námětem manželčiny nevěry a rozkrývají její jinou, skrytou tvář. A dále jsou tu už zmíněné – u Murakamiho minimálně – dvě zauzlované roviny příběhu, v jejichž rámci lze přecházet sem a zase zpátky. Lynch spojnici mezi těmito dvěma světy, realitou a utkvělou představou, vyřešil ztracenou dálnicí, Murakami používá symbol vyschlé studny.

Navrstvená realita a nadrealita jsou jako našlehaný zákusek, který by sice Malta Kanóová mohla jíst v kavárně při rozhovoru s Tóruem, ale na Murakamiho působí příběh ve svých záhybech místy nedotaženě. Linie arogantního politika s fašistickými rysy, Tóruova švagra Naborua, skrývá mnoho nevyjasněného a je v tomto ohledu zřejmě nejvýmluvnější. Jako by některé dílčí události a činy šly vyobrazit pouze ve zšeřelých obrazech, podobně jako tomu bylo u nijak zvlášť ozřejmených motivů v jiném Murakamiho románu 1Q84.

Místo kukel ze vzduchu zde švagr Naboru disponuje jakousi skrytou mocí, jíž ovládá svou sestru, a Krétu Kanóovou přímo fyzicky nějak zneuctil. Murakamiho příběh tak působí, jako by opět usedal na pohovku psychoanalytika, když popisuje něco fantaskního, o čem úplně neříká, jak to má čtenář rozklíčovat.

Surreálno je přitom pouhým vrcholem celého vyprávění. Kronika ptáčka na klíček, který zpívá, jako by pružinou natahoval chod světa, přináší i pro japonskou společnost nezvyklou otázku kolektivní viny. V románu ji zosobňuje stařec Mamija, jenž Tóruovi vypráví o své službě v armádě během japonsko-čínské války. Je to právě jeho part, který mění už tak čtivou knihu v neodkladný „page-turner“, když popisuje výzvědnou cestu přes hranici Mongolska a s ní spojený stín válečných hrůz. Popis mučení jejich velitele v jednom okamžiku rozhoupá žaludek podobně jako kdysi odpudivý výjev z Grassova Plechového bubínku, ve kterém gdaňský rybář vytáhne z moře mršinu koňské hlavy, na niž chytá mladé úhoře.

Masakr v kontinentální Asii Murakami se historickou látkou pokouší prolomit mlčení japonské společnosti k hrůzám moderní historie. Jak podotýkají autoři doslovu, většina obyvatel ostrovního císařství se kvůli Hirošimě a Nagasaki stále chápe jako oběť války, ne jako agresor páchající masakry v kontinentální Asii. Ojediněle, byť stále po svém angažovaný Murakami tak i v tomto ohledu zůstává solitérem, a i když se to západnímu čtenáři může zdát nezvyklé, je jedním z mála japonských spisovatelů, u kterých podobná reflexe proběhla.

O to víc je paradoxní, že po vydání knihy ho domácí kritika přijala nejenom jako přehlíženého „popartového“ autora, ale i jako někoho, kdo se, jak se na japonského spisovatele sluší a patří, věnuje společenským otázkám. Ostatně jeden z nejtvrdších Murakamiho kritiků, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1994 Kenzaburó Óe, mu dokonce za román osobně předal prestižní cenu Jomiuri.

22.12.2014 - Hospodářské noviny, str. 17 - Kultura
Autor Petr Vaněk