Recenze

Díky svému výzkumu nemám strach ze smrti, říká autor bestselleru

Redakce (05.10.2010)
Díky svému výzkumu nemám strach ze smrti, říká autor bestselleru Díky svému výzkumu nemám strach ze smrti, říká autor bestselleru

Zatímco dříve smrt přirozeně patřila k životu, každý člověk viděl někoho ze svých blízkých umírat a často se s ním v „poslední hodince“ osobně rozloučil, v uplynulých desetiletích jsme smrt a umírání vytěsnili ze svých domovů i duší. S duchovními aspekty smrti se obtížně vyrovnáváme v soukromí, i na poli vědy. Americký psychiatr a filozof Raymond Moody se už čtyřicet let snaží toto tabu překonat.

V sedmdesátých letech minulého století vydal americký psychiatr a filozof Raymond Moody knihu Život po životě, v níž podle něj „šlo o první vědeckou práci týkající se jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí, které byly až do té doby považovány za pouhé halucinace“. Okamžitě se stala bestsellerem, byla přeložena do třiceti jazyků a od roku 1991, kdy vyšla oficiálně poprvé česky, se velkému ohlasu těší i u nás.

Moody, který je dodnes autorem jedenácti knih zabývající se otázkami života a smrti, navštívil počátkem září Prahu. Uspořádal autogramiádu, přednášky pro širší veřejnost i celodenní odborný seminář věnovaný tematice zážitků blízkých smrti – ostatně i tento dnes běžně používaný termín pro vjemy, o nichž referují lidé, kteří prožili klinickou smrt, zavedl Moody.

V rámci svého programu zavítal také do galerie Cesty ke světlu, která je dílem výtvarníka s psychologickým vzděláním Zdeňka Hajného. Raymond Moody osobně vyzkoušel působení interaktivních prostor galerie, např. „Labyrintu světa a ráje srdce“, objektu, který byl vytvořen kombinací vícerozměrových transparentních obrazů, instalací z drahých kamenů a zrcadel s integrovanou snímací technikou zaznamenávající proměnu emočních stavů do kompozice, včetně holografických vizualizací. „Ještě jsem neviděl takové vyjádření nekonečna v uzavřeném prostoru… Dovedu si představit, jak bych rychle prošel tou světelnou cestou, která vypadá jako vzdálená i blízká,“ komentoval své bezprostřední zážitky z unikátní galerie.

Není jen pravda, nebo lež

Raymond Moody se při svém bádání setkal i s tím, že podobné zážitky, jaké popisovali jedinci, kteří přežili stadium klinické smrti, líčili také někteří lidé doprovázející umírajícího v posledních dnech či hodinách jeho života (také oni hovoří o jasném světle, případně průchodu či tunelu se světlem na konci, o pocitu klidu a míru, o postavách zemřelých blízkých příbuzných či přátel umírajícího). „V případě klinické smrti argumentují kritici tím, že se jedná o projevy poškozeného, nedostatečně okysličeného mozku. Ale sdílené zážitky blízké smrti prožívají lidé, jejichž mozek není poškozen nemocí ani zraněním. Kritici v tomto případě tvrdí, že osoby provázející umírajícího jsou silně emočně rozrušeny, že prožívají stavy hysterie. Kritiku, která zcela mění argumentaci, nepovažuji za vědecky konzistentní,“ vysvětloval ve své přednášce Raymond Moody.

„Vědecký výzkum není ještě na takové úrovni, abychom exaktně dokázali odpovědět na otázku života po životě. Je to nejdůležitější otázka naší existence, ale stále to nelze vědecky doložit. Můj názor je, že existují další racionální metody, konceptuální metody, které nás v hledání odpovědi na tuto důležitou otázku posunou dál. Lidé se obracejí k otázkám smrtelnosti a zážitky lidí, kteří se v její blízkosti ocitli, nám sice neposkytují konkrétní důkazy, nicméně představují něco, k čemu se lidé mohou obrátit. Myslím, že jsme ztratili kontakt se svými kořeny,“ uvedl Moody.

Přestože i jeho práce podnítily další filozofy, lékaře, psychiatry či biology k hlubšímu studiu thanatologie, disciplíny zabývající se příčinami a jevy provázejícími smrt, Moody se domnívá, že malý zájem připustit a zkoumat stavy na pomezí života a smrti je ovlivněn tradičním způsobem myšlení, který vychází z aristotelovské logiky, z uvažování v dimenzích pravda–nepravda a vytěsňování jevů, o jejichž pravdivosti nelze racionálně rozhodnout. Proto prý připravuje k vydání vlastní filozofický spis, v němž se pokusil rozšířit tradiční způsob uvažování o akceptaci takových výroků a jevů, jež reprezentují, o kterých se nedá uvažovat v relacích pravda–lež.

30.9.2010  Psychologie dnes