Recenze

Divoký vesmír viděný z  nudné Země

Redakce (13.08.2010)
Divoký vesmír viděný z  nudné Země Divoký vesmír viděný z  nudné Země

Utáhněme si bezpečnostní pásy a vydejme se na fascinující cestu prostorem a časem. Zhruba tak zve sir Arthur C. Clark čtenáře na stránky Dějin astronomie.


Čtenáře čeká rychlá jízda, na zhruba 280 stranách se vrátí o tisíce let zpět, aby pak mířil až do nejžhavější současnosti. Až zhruba poslední půlstoletí na téhle cestě můžeme nazvat kosmickým věkem. Za těch padesát let jsme se – jak poznamenává Arthur C. Clark v  předmluvě, kterou dopsal nedlouho před svým skonem – o vesmíru dozvěděli víc, než za několik staletí před tím dohromady. To ovšem neznamená, že bychom měli své dávné předky podceňovat. Naopak. „… astronomie, to nejsou jen kosmické sondy, satelity, dalekohledy na oběžné dráze a jiné nákladné přístroje stavěné bohatými zeměmi, které se takto snaží předhonit ostatní. Na základní úrovni jde o bádání ve skvělé laboratoři noční oblohy, která je snadno přístupná každému, ať je na planetě kdekoliv,“ poznamenává Clark. Jako by nás tím vyzýval: pohleďte na ten úžasný vesmír nad námi, tak jako to dělali lidé po tisíciletí, po celou dobu své historie.

Heather Couperová a Nigel Henbest vylupují z obsáhlých dějin astronomie jen to nejpodstatnější. Začínají. Začínají v kaňonu Chaco, který se nalézá na pomezí Nového Mexika, Arizony, Utahu a Colorada. Tisíce let staré značky ve skalách dávají tušit, že jejich dávní obyvatelé pozorně hleděli k hvězdné obloze, pozorovali Slunce a Měsíc. Byla to, jak říká ředitel Griffithovy observatoře v Los Angeles, přirozená reakce člověka „na podněty, které přináší příroda“.Pradávní obyvatelé v různých koutech světa toho o pohybech nebeských těles věděli opravdu hodně. Byly pro ně nedílnou součástí světa, v němž žili. „Lidé domorodých kultur se v minulosti obecně snažili pochopit smysl kosmu – okolního světa – tím, že si vytvářeli vazby mezi věcmi,“ říká na stránkách knihy první profesor archeoastronomie na světě Clive Ruggles. „Věci na obloze, věci v krajině i sociální jevy, všechno vnímali společně.“

Tisícileté proměny astronomického poznání ovšem nutně vedou až závěru, který by mohl být vnímán jako pokořující a který autoři knihy shrnují do lakonické věty: „Země je průměrná planeta kroužící kolem středně staré hvězdy v  nijak zvláštní galaxii.“ A přece to u nás není jen samá nuda, což je dáno i tím, že „na naší planetě se vyvinula forma života, která dokáže hledět do hlubin vesmíru a ptát se, co to všechno znamená“. Dějiny lidského poznávání vesmíru se Couperové a Henbstovi jeví jako „obrovská pyramida lidských úspěchů, která se pne až k  nebesům“. V jejich knize se nedostane na všechny, kdo se o tu pyramidu zasloužili, jen na ty nejdůležitější. Žádný z velikánů tu ale není nahlížen jako náhlé zjevení. „Pokud jsem viděl dále než ostatní, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů,“ připomínají autoři slova Isaaca Newtona. „V jediné větě tím shrnul celou historii astronomie,“ píší Couperová a Henbest. Protože i ti obři před „obrem“ Newtonem stáli na ramenou obrů. Autorský výklad se nikde nepohybuje jen na výhradním teritoriu historie, není jen mechanickým zaznamenáním dávných událostí. Každá výrazná postava, každý objev, každý posun v  poznání je komentován soudobými znalci oboru. Owen Gingerich, astronom a historik vědy z  Harvardovy univerzity, se například svěřuje, že Koperník pro něho byl dlouho jen dvojrozměrnou postavou. Až do chvíle, kdy začal studovat jeho knihovnu v  Uppsale. „Práce s  knihami s  jeho vlastnoručními poznámkami mi dala porozumět faktům: ano, tady je muž, tady je jeho knihovna, tady jeho spisy.“ Takovéto detaily činí z Dějin astronomie nadmíru živou, příjemnou knihu. ten pocit umocňuje bohatá obrazová příloha.

Text nás vede dějinami úžasných objevů, ale také naivních iluzí lidstva. Například jsme věřili, že Slunce svítí, protože je tvořeno žhavým uhlím. Nebo jsme věřili na Měsíčňany, vybavené rozměrnými křídly. Nebo na rozsáhlá vodní díla Marťanů. Bylo to pochopitelné, dotýkali jsme se věcí, které byly – alespoň tou dobou – nepochopitelné. A tak je tomu doposud. Vždy, když se naše poznání posune, poučí nás záplava nových dat, že musíme poznávat dál. Momentálně zjišťujeme, díky technickým prostředkům o jakých se astronomům uplynulých staletí ani nesnilo, že žijeme ve velmi divokém vesmíru. Bezpečná a více méně předvídatelná hvězdná obloha našich předků se nám před očima (které posilují teleskopy na zemi i na oběžné dráze) mění v  mumraj černých děr, srážejících se galaxií, bludných planet, vybuchujících hvězd... Děsí nás to, inspiruje, nutí k  dalšímu bádání. Dějiny astronomie Heather Couperové a Nigela Henbesta jsou další skvělou ukázkou popularizace vědy, respektive dějin vědy, jak je pěstována v  anglosaském prostředí. Oba autoři se k  propagaci oboru dostali přes studium a praktikování oboru samotného. Couperová řídila Greenwichské planetárium a byla prezidentkou Brtiské astronomické společnosti, Henbest se jako radioastronom v  Cambridgi zabýval výzkumem supernov, rádiových galaxií a kvazarů. Oba nejen píší, ale také připravují popularizační a vzdělávací pořady pro Channel 4, Discovery a další televizní kanály.

Autor: Ivan Matějka
Zdroj: LITERÁRNÍ NOVINY, 3. srpna 2009