Recenze

Do Keni se už nikdy nevrátím...

Redakce (13.08.2010)
Do Keni se už nikdy nevrátím... Do Keni se už nikdy nevrátím...

Jejich oči se střetly a země se zachvěla. Ze švýcarské podnikatelky se stala Bílá Masajka. Německý film natočený podle skutečné události je čistokrevná harlekýnovská romance okořeněná multikulturalismem.

Možná si někdo ještě vzpomene na film režisérky Caroline Linkové Nikde v Africe. Drama o rodině německých Židů, která před nacismem uprchla do africké Keni, kde začala nový život na farmě, ocenili američtí akademici v roce 2002 Oscarem za nejlepší zahraniční film. Snad si na něj vzpomněla i jiná německá režisérka Hermine Huntgeburthová, když přemýšlela, po jaké látce sáhnout.
Na rozdíl od dramatu z 30. let dala přednost červené knihovně z pera švýcarské spisovatelky a podnikatelky Corinne Hofmannové. Podle jejího autobiografického románu Bílá Masajka, v němž Hofmannová emotivně popsala svou milostnou romanci s africkým válečníkem, natočila stejnojmenný film.
Hofmannová svou africkou zkušenost výhodně zpeněžila díky (převážně) čtenářkám prahnoucím po mystických citech větších než sám život, jež chtěly své pravidelné seance s harlekýnem osvěžit něčím trochu nestandardním a zdánlivě sofistikovanějším. Cestopis v kombinaci s romancí je výtečný tah, a kdyby se do knihy podařilo zapracovat i tradiční kuchyni východní Afriky, spojily by se v jednom unikátním celku tři v současnosti nejpopulárnější literární žánry. Kniha se stala v Evropě bestsellerem a přečíst si ji lze v šestnácti jazycích včetně češtiny.

"Panebože, to je krasavec"

Těžko odhadnout, jestli osud filmu bude kopírovat osud knihy. Do boje o Oscara ho Německo ale zřejmě nevyšle. V pohledu na Afriku jsou oba filmy sice obdobně romantizující, ovšem Bílou Masajku nezajímá politický podtext, ale téměř výhradně vášnivé pohledy a podlamování kolen. Za přesah mimo osobní rovinu milostného vzplanutí by se snad dal považovat alespoň střet dvou rozdílných kultur.
Láska a naivní romantické představy jsou tím, co diktuje charakter celého filmu. Carola (Nina Hoss) se během dovolené v Keni bláznivě a na první pohled zamiluje do urostlého Lketingu - ve filmu se jmenuje Lemalian a ztvárnil jej francouzský herec Jacky Ido ("Panebože, myslím si, to je ale krasavec, něco takového jsem ještě nikdy neviděla."). Opustí dlouholetého přítele i svůj málo stimulující "bílý" život a vydá se do zapadlé vesnice hledat svého negramotného vyvoleného, svalnatého a mladého pasáka koz, s nímž se ani neuměla domluvit. Neústupně trvá na své vysněné představě o romantické lásce uprostřed ničeho. Vdá se, žije v bídě a špíně, prodělá malárii, prodá veškerý majetek, naučí svého muže líbat, porodí dcerku, snáší jeho žárlivé výpady... a po čtyřech letech se vrací zpátky do Švýcarska. Naivní představy se týkají nejen vztahu mezi bílou ženou a černošským válečníkem z kmene Sambura, ale i celého pohledu na kulturu Afriky. Carola je turistka poznamenaná idealizující koloniální ideologií. Přestože Švýcaři žádnou kolonii v Africe nevlastnili, celá evropská kultura má v podvědomí romantizující představy o africkém kontinentě. Slunce žhne, po rozlehlých pláních se prohánějí žirafy, lidé nezkažení civilizací žijí v blízkém sepětí s přírodou. Kdo by si kazil atraktivní plakátovou exotiku přemítáním o AIDS, korupci, negramotnosti, genocidě, chudobě a hladomoru. Carola se zamilovala do své představy o divoké, neprozkoumané, čisté Africe a proti ní stojí bezcitné civilizované Švýcarsko, kde pro skutečné emoce a city nemají pochopení a jediné, co jim zvýší tep, je dobrý obrat v obchodě. Celý film a celá kniha jsou i přes snahu o sympatizující pohled na kulturu kmene představou bílého světa o černém světě.

Příliš mnoho snů

Podtitulem knihy i filmu je: Sen o velké lásce se změnil v boj o přežití. Na záložce knihy se nenávratně rozplývá "sen o kouzelné Africe". Těch snů je až příliš. Kolonizační bělošská iluze o Africe je to, co na hlavní hrdince nejvíce irituje, přestože postupně prožívá ránu za ranou a jedno strádání za druhým a měli bychom s ní soucítit. Snad to může znít cynicky, ale postava si o svůj osud říká: sama se rozhodla a sama se povýšeně (nechceme-li použít slovo idiotsky) domnívala, že může změnit rozdíly mezi kulturami (její udivená reakce na ženskou obřízku je až komická). Zajímavé by bylo vidět celý příběh očima keňského manžela.
Africký turistický balíček je díky působivé kameře Martina Langera doručen v luxusním vizuálním provedení. Ve scénách ze života kmene se občas projeví režisérčina věrnost detailu a etnografii vytrénovaná během její dokumentaristické minulosti.
Corinne Hofmannová své vzpomínky na Afriku zpeněžuje dál. Vydala dvě pokračování své knihy. V prvním popisuje výchovu své dcery ve Švýcarsku, v druhém svou návštěvu ve vesnici svého bývalého muže. Jeho i jeho rodinu podporuje. Jak jinak.