Recenze

Dvě Židovky, dvě působivé knihy a svědectví o holokaustu

Redakce (13.08.2010)
Dvě Židovky, dvě působivé knihy a svědectví o holokaustu Dvě Židovky, dvě působivé knihy a svědectví o holokaustu

Obě dívky pocházely z vážených a zámožných rodin, obě žily relativně bezstarostným životem: patnáctiletá Polka Clara Kramerová, stejně jako o šest let starší pařížská studentka Hélene Berrová. Osud obou dívek tragicky poznamenala druhá světová válka. Jejich svědectví se zde objevila takřka současně. Proto je případné je porovnat.


Zatímco Clara jako zázrakem přežila, Hélene zemřela v pouhých čtyřiadvaceti letech, několik dní před osvobozením koncentráku Bergen-Belsen. Clara a Hélene se neznaly, ale obě byly Židovky, a tudíž oběti Hitlerova konečného řešení. Podmínky, za nichž jejich svědectví vznikala, se od sebe značně lišily. Zatímco zralá Hélene zapisovala své každodenní reflexe ještě na svobodě, mladičká Clara plnila stránky útlého notýsku špačkem tužky v úkrytu pod podlahou.

Rok a půl ve stísněném podzemí

Deník Hélene Berrové se ve Francii setkal s obrovským ohlasem čtenářů: prodalo se ho osmdesát tisíc výtisků a zařadil se mezi nejvýznamnější svědectví o holokaustu ve Francii. Tím by však neměl být umenšen přínos Clary Kramerové, neboť i její paměti jsou cennou výpovědí o vyvražďování Židů v Polsku. Pokud oba deníky čtete současně, vznikají mezi nimi působivé kontrasty: koncem roku 1942, kdy se Berrová dokázala radovat z literatury, procházek či koncertů, se rodina Clary uchýlila do malého úkrytu pod podlahou sousedova domu. Clara se tak na rok a půl stala jednou z osmnácti obyvatel stísněného podzemí. Osud židovských rodin navíc ležel v rukou antisemity, alkoholika a sukničkáře Valentina Becka, který tajné „podnájemníky“ překvapil svým „člověčenstvím“. Ačkoliv jde o vyprávění v typické deníkové ich-formě, tvoří Clařiny původní deníkové záznamy pouze několikařádkové kurzivové citace v úvodu každé kapitoly. Ty dále rozvinul spoluautor knihy, spisovatel a scenárista Stephan Glantz, čímž zároveň umenšil autenticitu knížky. Ve srovnání s pařížským deníkem čerpají Clařiny vzpomínky i z jiných pramenů, například z vyprávění přeživších obyvatel bunkru, z deníku autorčiny příbuzné Loly Patrontaschové či z konzultace s Agniezskou Hollandovou, která vzpomínky zasadila do polských reálií. Héleniny zápisky jsou ucelenější, soustavnější, původnější. Zpočátku se dívka kochá jarní krásou a čte Paula Valéryho. Jakmile však začne na veřejnosti poprvé nosit žlutou hvězdu, nastává zlom.

Stává se z ní kronikářka, jež útržkovitě vypovídá o všem, co se kolem ní děje. Popisy přírody vytlačují zprávy o deportacích či pronásledování. Od podzimu 1943 se do jejích dní vkrádá předtucha smrti, pocity bezmoci a beznaděje čteme až do posledního záznamu z března 1944. Hélene však nerezignovala: spolupracovala s podzemní organizací, která zachraňovala židovské děti před deportací. Navzdory pozornosti, kterou na sebe oba deníky strhly (v originále vyšly nezávisle na sobě před dvěma lety), bylo jasné, že ani jedna z dívek nezamýšlela zápisky publikovat – jejich impulz byl ryze osobní. Clara Kramerová v předmluvě ke knize píše o „privilegiu přežít, jež jde ruku v ruce s pocitem odpovědnosti vůči těm, kteří nepřežili“. Odtud pramení její přednášky o holokaustu i pozdní literární zpracování svého životního příběhu. Berrová přistupovala k psaní intimněji. „Psát tak, jak cítím, to jest naprosto upřímně, nikdy s myšlenkou, že to bude někdo číst, což by mohlo vést ke zkreslování vlastního postoje,“ píše. Obě knihy doplňuje bohatý obrazový materiál.

Autor: Lucie Drahoňovská
Zdroj: 2.4.2010, Mladá fronta DNES