Akce

Erik Axl Sund: Celkem tiší rebelové

Redakce (06.11.2014)
Erik Axl Sund: Celkem tiší rebelové Erik Axl Sund: Celkem tiší rebelové

Tak kde jsou? Ptala jsem se, když jsem krátce před půl pátou dorazila do salonku Krásných ztrát. „Vepředu u baru,“ zněla odpověď. „Pijí už páté pivo.“

Já bych po pěti půllitrech už asi pomalu upadala do komatu, tito dva větrem ošlehaní Seveřané však už zažili ledacos a k nízkému pódiu i teď připluli velmi vyrovnaným krokem. Co mě upoutalo jako první – nevypadali tak drsně a temně jako na většině fotek. Byli sympaticky rozcuchaní a působili trochu ospale, a vedle Jakuba Koháka, který jejich novou knihu přišel pokřtít, vypadali jako tři pokrevní příbuzní.

Ani ne za pět minut po stručném úvodu přišla řeč na to, jak kontroverzní Vraní dívka působí v jiných zemích. U nás má nálepku, která čtenáře upozorní na citlivý obsah. Jerker Eriksson řekl, že podobná opatření se vyskytla i jinde, někde například zaměstnanci knihkupectví věšeli k regálům štítky s varováním, že je kniha nevhodná pro citlivé povahy. Nesouhlasných reakcí se nejspíš obával i ruský vydavatel, který sice převzal původní obálku, avšak nahé kreslené děvčátko přioblíkl do červených šatiček...

K tomu měla co říct i Martina Bekešová, redaktorka českého vydání. Ani u nás nebylo snadné prosadit původní obálku – přece jen, je hodně neobvyklá a nikdo si nebyl jistý, jak zareagují čeští čtenáři.

A co se tohoto žánru obecně týká, upozornění bylo namístě. Někteří dnes tyto drsné skandinávské krimi romány s chutí vyhledávají, ale pořád ještě jsou i čtenáři, kteří mají rádi klasické detektivky typu Agathy Christie. Ty by nečekané setkání s takovýmto silným příběhem nejspíš nemile překvapilo.

Autoři nám také prozradili, že Vraní dívku původně zamýšleli jako jeden velký román. Redaktor jim ovšem velmi rychle vysvětlil, že 1200 stran od úplně neznámých, začínajících spisovatelů, to je pro každé vydavatelství jednoduše obchodní sebevražda. A tak svůj příběh rozdělili na tři části.

U nás by měla závěrečná část trilogie vyjít pod názvem Pýthiiny rady někdy brzy na podzim příštího roku.

K literatuře nám něco řekl i režisér Jakub Kohák. A sice to, že on sám čte velmi rád – a hodně pomalu. A taky to bere z gruntu, rozhodl se začít opravdu na začátku a číst postupně. Z autorů, jež jmenoval, bych řekla, že je v této chvíli tak někde na začátku dvacátého století a k současným Seveřanům má tedy ještě hodně daleko. Nakonec však sám řekl, že si podle reakcí svého okolí není ani trochu jistý, jestli má na tento žánr žaludek. „Asi bych se hodně bál.“

Někde ke konci programu padla zajímavá otázka, redaktorka Martina Bekešová nadhodila, jak to asi vlastně celé skončí. Vyhraje dobro nad zlem?

„Opravdu to chcete vědět?“ podíval se na ni Jerker s poněkud tajemným výrazem ve tváři. Martina se na chvíli snad i lekla. „Nevyhraje!“ odpověděl Švéd po chvíli napjatého ticha.
„Takže nevěříte, že lze ten kruh zla, o němž v trilogii píšete, vůbec prolomit?“ zeptala se okamžitě moderátorka, a asi jsme si tu otázku kladli všichni. Jerker se zamyslel a pak své dřívější rázné zamítnutí trochu zmírnil...

„Dalo by se říct, že nevyhraje nic, ani dobro, ani zlo. Je to v podstatě takový otevřený konec. Tohle je asi docela nudná odpověď, co?“

Smáli jsme se – kdepak. Alespoň můžeme být všichni zvědaví dál. A na tu otázku ať si každý odpoví sám, až bude mít dočteno.

Pak už to celé bylo velmi uvolněné – jako by se něco z toho efektu pěti piv (a šestého na stole) přeneslo i na ostatní přítomné. Jerker vyprávěl, jak se s Hakanem potkali – v malém městě dvě stě kilometrů od Stockholmu, kde každý zná každého, si ho všiml na náměstí a najednou měl ohromnou chuť ho políbit...

„Ty si to nepamatuješ,“ přerušil ho klidným hlasem Hakan, „tys byl celý čas opilej.“ A povyprávěl svou verzi prvního setkání, v malém obchůdku s deskami, kde se rockeři potkali a doslova si padli do noty.

A možná si vymýšleli oba. Možná tak nějak podobně probíhá i jejich práce na románech. Každý přijde se svou verzí a potkají se někde uprostřed. Výsledkem je Erik Axl Sund, ta těkavá postava na pomezí, která, jak oba rádi říkají, pak nese odpovědnost za případné nezdary.

Svérázná autorská dvojice pak měla prý jít na oficiální večeři s redaktorkou, s generálním ředitelem firmy Euromedia a několika dalšími lidmi. Nejsem si jistá, jestli to nakonec vypadalo tak „oficiálně“, tak si to nejspíš hostitelé představovali. Ale dovedu si představit, že to mohla být docela velká legrace.

A koneckonců noční Praha by pro autory tohoto ražení taky mohla být opravdu velmi inspirativní. Kdoví, kam nás zavedou v dalších příbězích.

Míša
bux.cz