Rozhovory

Estébákům jsem zamával

Redakce (07.10.2014)

Jeden z nejprodávanějších spisovatelů současnosti FREDERICK FORSYTH vzpomíná na Prahu šedesátých let, kde pracoval jako korespondent Reuters. Ze svých novinářských zvyklostí neslevil, kvůli poslední knize se třeba vydal do válkou zpustošeného Somálska, aby mohl popsat tamní extremismus. S anglickým spisovatelem Frederickem Forsythem se setkávám v londýnském hotelu Danubius. Šestasedmdesátiletý autor politických thrillerů loni vydal knihu Seznam smrti, ve které brilantně popisuje islámský extremismus a jeho práci s internetem. Vzhledem k současné hrozbě Islámského státu je opět děsivě aktuální. Během více než hodinového posezení hravě dokazuje, jak poutavý vypravěč umí být. A stejně jako v knihách mě zahrnuje fakty, která by vydala na několik rozhovorů – o islámu, Somálsku, východní Ukrajině i Praze 60. let. Zaváhá vlastně jen jednou, když si není jistý, zda za jeho působení v ČSSR byl prezidentem Svoboda, nebo Novotný.

Seznam smrti se zabývá nejen džihádismem, ale i moderními technologiemi. Vy jste přitom známý tím, že stále píšete na psacím stroji. Nebylo pro vás těžké do toho proniknout?

Když jsem tuhle knihu začal psát, netušil jsem o bezpilotních letounech a informačních technologiích vůbec nic. Navštívil jsem proto společnost, která má na starosti všechnu počítačovou činnost pro britské ministerstvo obrany. Ochotně mi poskytli tři techniky ve věku kolem 22 let. Položil jsem jim své otázky a oni na mne spustili tím jejich kyberjazykem. Připadal jsem si jako nějaký dinosaurus. Museli mi to proto všechno vysvětlovat velice opatrně. Později jsem jim poslal své stránky, asi osmdesát procent jsem měl správně, zbytek opravili.

Kvůli knize jste navštívil i Somálsko.

Ano, musel jsem se podívat do Mogadiša. A to rozhodně není pěkné místo, tak jsem s sebou vzal muže, který dříve pracoval pro britskou tajnou službu SIS.

Cestoval jste tam tedy inkognito?

Ne, to nebylo třeba, tam nečtou knihy. Vůbec netušili, kdo jsem. Ale bílá tvář tam funguje v podstatě jako nabídka. Ani ne tak, aby vás zabili, jako spíš unesli. Místní pracují za dva dolary na den, občas dokonce na týden, a najednou se kolem nich procházejí dva miliony dolarů v obleku.

Co jste v Mogadišu přesně dělal?

To, co tam dělala postava z knihy. Obcházel jsem nejrůznější místa, našel jsem dokonce i roh ulic, kde se zřítil americký Black Hawk, podle kterého natočili film Černý jestřáb sestřelen. Většina Mogadiša jsou ruiny a hned za městem hrozí radikální islamisté z al-Šabáb. Bydleli jsme v hotelu Peace, což je krásné jméno pro hotel obklopený válkou. V noci bylo neustále slyšet tatatatata. Vzrušující zážitek. Bylo mi 74 let, manželka říkala, že jsem starý blázen. „Miláčku, když to nevyjde, budeš aspoň bohatou vdovou,“ uklidňoval jsem ji tehdy.

Strávil jste nějaký čas i v Československu. Jak na vás působila tehdejší Praha?

Byl jsem korespondentem Reuters v NDR a do mého teritoria spadalo i Československo a Maďarsko. V Praze byl jediný hotel, kde se dalo bydlet – Jalta na Václavském náměstí. Tam dávali všechny lidi ze Západu. Hotelové pokoje byly napíchnuté. Kdykoliv jsem šel ven, měl jsem někoho za sebou, prostě StB. Často jsem jim mával: „Nazdar chlapci!“ A oni vždycky dělali, že se dívají do výkladů. Možná na mne měli někde velkou složku – muž, který mává StB. Ale proti Berlínu působila Praha mnohem mírněji, Stasi byla pěkně nepříjemná.

Četl jsem, že jste v Praze prožil menší románek.

Ano, ale jen krátký, v podstatě jen jednu noc. Bylo mi pětadvacet, dal jsem se do řeči s krásnou dívkou, něco jsme vypili a pak tančili. Jmenovala se Jana. Neřeknu vám příjmení, teď to asi bude babička. Léto roku 1964 bylo velice horké, proto jsme asi okolo jedné šli na vzduch. Věděl jsem, že severně od Prahy jsou nějaká jezera, tak jsme tam jeli. U jezera jsme se svlékli a zaplavali si. Pak jsme si lehli na břeh a milovali se. Při cestě zpět mi došlo, že ve zpětném zrcátku nevidím žádná světla. Běžně se za mě vždy nějaké auto přilepilo, někdy i dvě tři. A teď jsme jeli po prázdné silnici. Řekl jsem to Janě a podivil se, co se asi stalo s StB? Ona na to: „Právě ses s ní miloval.“

Odrazily se nějak zkušenosti z komunistické Evropy ve vašem psaní?

Ani ne. Já v té době vůbec netušil, že budu spisovatelem. Z NDR jsem pracovně zamířil do Paříže a pak do Londýna. Následně jsem psal pro BBC, jež mě poslala do africké Biafry. Tam jsem se s vedením zuřivě pohádal kvůli způsobu, jak informovat o tamním konfliktu. Chtěli propagandu. Řekl jsem jim, že pokud nechtějí psát pravdu, odcházím. Další dva roky jsem tam zůstal sám a viděl všechny ty hrůzy. Když jsem se odtud vrátil, neměl jsem práci, byt, auto, úspory… Tak jsem si řekl, že napíšu knihu.

Byl to bláznivý nápad. Vydělaly vůbec někdy někomu něco prvotiny? Vždyť často ani nebývají publikovány. Ale jak to tak bývá, když o tom nic nevíte, tyhle úžasné argumenty neberete v potaz. Takže v lednu nebo únoru 1970 jsem na to sedl. Bydlel jsem tehdy na gauči u kamarádů v bytě. Oni každý den odešli do práce a já se v kuchyni posadil ke stolu s psacím strojem a psal jsem. Velice mi pomohly moje novinářské zkušenosti. Z mých šestnácti knih se tři odehrávají v Rusku, ale v Praze žádná.

Ve svých knihách odhalujete práci a metody tajných služeb. Nebál jste se, že by toho mohl někdo zneužít?

Ne. Slyšel jsem třeba názory, že jsem sepsal návod k atentátu na francouzského prezidenta. Faktem však zůstává, že jediným úspěšným atentátem provedeným odstřelovačskou puškou byl ten na Kennedyho. A to bylo deset let před mojí knihou. Nikdo další významný takto nezemřel. Opravdu jsem nevytvořil nějaký manuál.

Ve Dnu pro Šakala jsem tedy ještě popsal, jak obejít úřady při pořizování falešného pasu. A věřil jsem, že to díky tomu změní. Ale nikdo to neudělal. Mnohem později pak mi jeden odpadlík z KGB popsal, že se na škole učili získávat falešný britský pas mojí metodou. Bývala by přitom stačila jen malá změna.

Jednou jste zmínil, že s takzvanými whistleblowery, jako jsou Edward Snowden či Julian Assange, by se mělo zacházet jako se zrádci. Ale neděláte vy něco podobného, když ve svých knihách informujete o postupech tajných služeb?

Ne, to ne. Snowden byl pod přísahou, kterou porušil. Přesně věděl, co dělá. Rozhodl se vyzradit tajemství své země. To je, jako by vám kamarád svěřil přístupový kód ke svému domu a vy jste ho rovnou předal nějakému zloději.

Můžete porovnat čas, který jste na knize Seznam smrti strávil sběrem informací a samotným psaním?

Asi rok jsem strávil uvažováním, co by jak mohlo být. Pak jsem zahájil výzkum, to trvalo asi šest měsíců, do nichž patří i čas strávený na cestách. Když jsem vše prozkoumal, měl jsem před sebou hromadu materiálu – papíry, filmy, mapy, vytrhané stránky z magazínů, mé vlastní poznámky a rozhovory. Dalších šest měsíců jsem psal, to mi jde velice rychle.

Vaše thrillery vždy zároveň rozvíjejí několik linií příběhu. Jak s knihou začínáte?

Po výzkumu si dělám už jen jedinou přípravu: vezmu si prázdný list papíru, na něj načrtnu vše, co se musí odehrát v první a druhé kapitole. Lidé občas čtou knihy a pak říkají: „Jsem na čtyřicáté stránce, už se tam toho tolik událo. A přitom je to pořád první kapitola.“ To je hrozně moc. Musíte mít disciplínu. Mnoho moderních spisovatelů dělá chybu, že všechno píše moc dlouhé. Pokud máte touhu něco vyhodit, položte si otázku, zda je skutečně nutné, aby to v knize bylo. Pak si buď řeknete, že ne, nebo to zkrátíte na půl stránky. Je totiž rozdíl, zda se chudák čtenář čtením baví, či zda je jen dlouze poučován. Musí tam být jen tolik informací, aby ho to nutilo číst dál.

Máte při psaní nějaký pravidelný denní harmonogram?

Vstávám brzy, kolem páté. Jdu do mé psací místnosti, je v zahradě, odděleně od domu. Žádné telefonáty, zákaz vstupu, nikdo ani nesmí pomyslet na to, že by mě vyrušil! Tam se zavřu. Začínám v šest a končím ve dvanáct. Napíšu zhruba deset dvanáct stránek, což je asi půlka kapitoly. Pak si dám oběd, vyvenčím psy, na hodinu si zdřímnu. Ve čtyři se vracím zpátky do místnosti, čtu si, co jsem napsal, a opravuji chyby. Poslední povinností dne je udělat kopie, jsem totiž trošku paranoidní, že by mi třeba mohl shořet barák. Mám proto dvě kopie, jednu v pracovní místnosti a jednu u sebe v domě. Šance, že by shořelo všechno, je velice malá.

V roce 1996 jste napsal román Ikona, který popisuje nástup autoritativního režimu v Rusku.

Ano, bylo to v době, kdy v Rusku sílili monarchisté. Brali úplně vážně myšlenku, že by se k moci vrátil car. Byla to jen minorita, ale když skončil komunismus, Rusko se propadalo do chaosu, oligarchové rozkradli, co mohli, a nad tím vším byl věčně opilý Jelcin. Některé hlasy proto volaly po restauraci cara. Viděly stabilní země jako Švédsko, Norsko, Dánsko, kde mají konstituční monarchii, a říkaly si, že by to mohlo fungovat také. A já jsem se zabýval úvahou, kdo by to mohl být.

Tehdy jsem navštívil velkoknížete Vladimira, posledního Romanovce. Ten mi řekl, že je moc starý a že má jenom samé dcery. V romanovské dynastii totiž mohl být nástupce vždy pouze syn. „Dalším na řadě tak je váš princ Michael z Kentu,“ řekl mi (smích). Tak jsem se zeptal prince z Kentu, zda chce být carem, a on mi řekl, že o té linii ví, ale že v žádném případě. Ale jak prince Michaela znám, určitě by se mu zalíbily romanovské klenoty.

Vytvořil jsem proto pro knihu postavu Komarova, což je v podstatě dnešní Putin. Oba jsou vlastně diktátoři. Putin byl zvolen, ale ovládá všechna média, kde je ruskému lidu neustále připomínáno, že on je tím pravým. Proto byl zvolen jako prezident, prezident, premiér, prezident a bude zřejmě zvolen prezidentem znovu. A každý, kdo se mu postaví, se stane obětí nějaké nehody. Je to prostě gangsterský stát.

Putina navíc podporují multimilionáři. Třeba Abramovič, kterého tu máme jako majitele Chelsea. Takže podobně jsem já vytvořil Komarova, což je zdánlivě umírněný muž, který však vlastní soukromou armádu. Něco, jako má Putin organizaci Naši. No, není to můj oblíbený režim.

Není děsivé napsat něco, z čeho se stane skoro proroctví?

Ano, Ikona je místy prorocká. Ale já nevlastním nějakou křišťálovou kouli, prostě se jen občas podívám na situaci a dedukuji. Když řeknu 2, 4, 6, 8, tak vy řeknete 10, 12, 14 – to je dedukce. Když řeknete, že se stane tohle, tohle a tohle, co se stane dál? Na základě úvahy 1, 2, 3 bude další číslo 4. Takže když to pak takhle napíšu, lidé říkají, že vidím do budoucnosti.

Máte už v hlavě téma pro novou knihu?

Vlastně ano. Asi před dvěma měsíci jsem totiž kapituloval. Můj vydavatel spolu s mým agentem naléhali, abych napsal něco o svém životě. Nejdřív jsem to odmítal, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Možná rozhodl i názor mé manželky: řekla mi, že jsem byl na tolika místech a byl svědkem tolika událostí, že by byla škoda to nesepsat. Ale tu knihu si nepředstavuji jako memoáry, popíšu třicet čtyřicet drobných momentů. Když se zrovna nic nedělo, klidně přeskočím pět let v čase. Budou to takové povídky.


4.10.2014 Mladá fronta DNES