Aktuality

Fenomén jménem Poirot

Redakce (22.08.2014)
Fenomén jménem Poirot Fenomén jménem Poirot

Malý muž s vejčitou hlavou a nápadně nakrouceným černým knírem, vždy elegantně oblečený a upravený. Svou řeč prokládá francouzskými slovíčky, přesto je velmi nedůtklivý, když jej někdo označí za Francouze je přece Belgičan! Zakládá si také na svých výkonných „malých šedých buňkách mozkových", kterým neunikne žádný zločinec. Kdo by neznal Hercula Poirota? Po celé léto nám dělají v televizi společnost příběhy geniálního belgického detektiva, a bude tomu tak i na podzim. Kdy a kde se tenhle pán v hlavě Agathy Christie (1890-1976) zrodil a čím to, že i po desítkách let mají jeho příběhy takový úspěch? A jak je tomu s filmovými zpracováními jeho dobrodružství? Pojďme pro změnu jednou pátrat my v jeho stopách...

Zrození muže s knírem

Hercule Poirot coby literární postava se narodil v roce 1916, kdy Agatha Christie napsala první knihu s tímto hrdinou (a svou první vůbec). Vydala ji však až o čtyři roky později. Na myšlenku, že detektiv bude Belgičan, ji vedla okupace této země Německem. Tehdy našlo mnoho uprchlíků azyl v Británii, která napadení Belgie ostře odsoudila.

Kniha Záhada na zámku Styles se setkala s velkým úspěchem, a tak Poirot řešil případy po dalších více než padesát let autorčina plodného života. Agatha Christie v něm dokázala vytvořit detektiva, kterého čtenáři milovali. Žádali si další příběhy, a ona jim je dopřávala, přestože ji prý už někdy ve třicátých letech její hrdina příliš nebavil... Nakonec se objevil celkem ve čtyřiatřiceti románech, více než padesáti povídkách a jedné původní divadelní hře.

Životopis velkého detektiva


Co víme o Poirotově životě? Pocházel z velké a nepříliš zámožné rodiny, dětství prožil ve vesnici nedaleko lázeňského městečka Spa. Někdy kolem roku 1893 vstoupil do řad bruselské policie. Zde udělal úspěšnou kariéru, kterou přerušily události první světové války, kdy byl nucen odejít do Anglie, a tady pak žil na venkově. Právě tam, ve Stylesu, narazil na svůj první případ. Po válce začal pracovat jako soukromý detektiv a jeho domovem i kanceláří se stal dům číslo 28 na Whitehaven Mansions.

Mezi válkami hodně cestoval a vyřešil vraždy v Mezopotamii, Jordánsku, Egyptě a po cestě zpátky další v Orient-Expresu. Později odešel do důchodu a pěstoval na venkově dýně, studoval spisy o nevyřešených starých případech, četl si detektivky a sám je i zkoušel psát. Skutečné vraždy jej ovšem dostihly i tam a byl často nucen řešit je i v době, kdy už jeho sláva pominula a on musel s nevolí lidem připomínat, jakým slavným detektivem je.

Mimochodem, Poirot také neměl rád, když někdo komolil jeho jméno - správná francouzská výslovnost totiž zní „Erkil Poaró"!

Agatha Christie nechala Poirota zemřít v románu Opona, který měla tři desítky let schovaný v šuplíku a dovolila jej vydat až krátce před svou smrtí, roku 1975. Poirot už je tu nemocný, používá vozík a nosí falešný knír, a zemře na srdeční obtíže, přestože ne vše kolem jeho smrti je zcela jednoznačné...

(Více neprozradíme, abyste při čtení Opony o nic nepřišli.)

Jak je tomu s Poirotovým věkem? Těžko říci. Agatha přiznává, že si ho představovala jako staršího muže už na začátku svého psaní, a vzhledem k tomu, že ještě žije v roce 1972 - viz román Sloni mají paměť, musel by se dožít nejmíň stovky...

Ženy a muži kolem Poirota

Ženy nehrají v životě velkého detektiva žádnou roli. Má sice sekretářku, slečnu Felicity Lemonovou, ta je ale „neuvěřitelně ošklivá a neskutečně výkonná". Přesto při bližším pohledu zjistíme, že Poirot byl přinejmenším dvakrát v životě zamilován: poprvé to bylo ještě v mládí v Belgii, podruhé se při vyšetřování loupeže zahleděl do ruské hraběnky Very Rossakoffové. Když zjistil, že jej okouzlila zlodějka šperků, umožnil jí utéct, ale až poté, co ukradené klenoty vrátila. (Jeden z několika případů, kdy se Poirot nezachoval úplně čestně.) Později na ni ovšem ještě několikrát narazil...

V prvních spisovatelčiných románech má Poirot svého „doktora Watsona" - jmenuje se Arthur Hastings a je kapitánem. Na rozdíl od Poirota, který neváhá v zájmu vyřešení zločinu lhát, číst cizí dopisy či využívat přestrojení, čestnému Hastingsovi jsou všechny tyto věci zcela proti srsti.

Později ovšem začal Hastings autorce trochu překážet, především proto, že býval vypravěčem příběhů, a Agatha našla větší zalíbení ve vyprávění ve třetí osobě, kdy mohla občas nahlédnout do myšlení dalších zúčastněných. Ve Vraždě na golfovém hřišti nechala proto kapitána, aby se zamiioval do dívky jménem Dulcie Duveenová, se kterou později založí rodinu a usadí se na ranči v Argentině.

V posledních románech se watsonovské úlohy do jisté míry ujímá spisovatelka detektivek Ariadna Oliverová (ta se už dříve objevila v povídkách s jiným hrdinou, Parkerem Paynem), která je roztomilou parodií autorky na sebe samu. Častým spolupracovníkem Poirota bývá také poněkud pomalejší vrchní inspektor Japp ze Scotland Yardu, a jeho zaměstnancem je i sluha George (Jiří).

První Poirotové na plátně

Postava Hercule Poirota se dostala dosti záhy na filmová plátna, první snímky však nejsou moc známé. Úplně prvním Poirotem se stal v roce 1931 herec Austin Trevor, který si ho po Alibi zahrál ještě dvakrát. Byl to štíhlý krasavec a chyběl mu i typický kroucený knírek! Adaptaci Vražd podle abecedy s Tonym Randallem z roku 1965 se Agatha výslovně bránila, obzvláště jí vadily postelové scény s jejím detektivem předepsané původně ve scénáři.

V roce 1974 nastává průlom v poirotovských adaptacích. V režii Sidneyho Lumeta vzniká snímek Vražda v Orient-Expressu, přeplněný slavnými jmény v rolích cestujících, kteří jsou podezřelí z vraždy: Sean Connery, Ingrid Bergmanová, Michael York, Jacqueline Bissetová... A jako Poirot září Albert Finney, menší a s nakroucenými černými kníry, tak jak jej spisovatelka popisuje. Film je nominován na pět Oscarů a Bergmanová jej dokonce za vedlejší roli získává. Půjde tak zřejmě navždy o nejúspěšnější poirotovský film, se kterým byla navíc spokojená i spisovatelka.

Brzy se tvůrci chystají natočit další adaptaci románu autorky, která už mezitím zemřela. Finney ovšem hrát ve Smrti na Nilu odmítá. Řešení je více než překvapivé: do role malého belgického detektiva je obsazen Peter Ustinov, který mu fyzicky vůbec neodpovídá. Je vysoký, hřmotný, ramenatý, knír sice má, ale šedivý, a k němu husté šedé vlasy. Když prý herce viděla dcera autorky, Rosalind, byla zděšena: „Tohle není Poirot! To není vůbec on!" A tentýž názor zastávají dodnes řady fanoušků, kterým by se prý film líbil, jen nebýt toho Ustinova. Přesto si zahrál Poirota ještě v dalších pěti filmech, z nichž tři byly televizní. V tom posledním, Schůzce se smrtí, představoval inspektora Jappa jistý David Suchet. Právě on se měl brzy stát tím, kdo detektivovi vdechne nový život...

(Pro úplnost dodejme, že náš výčet Poirotů není zdaleka definitivní: existují mimo jiné ruské či německé televizní verze, některé například přenášejí děj do současnosti či ho jinak upravují...)

Suchet navždy Poirotem

Od roku 1989 začala vznikat v britské televizi série poirotovských adaptací, kde hlavní roli ztvárnil David Suchet. Fanoušci jej záhy přijali za svého, protože svým vzhledem i vystupováním nejvíc odpovídá knižnímu hrdinovi. Herce ostatně doporučila přímo spisovatelčina rodina a dcera prý tentokrát prohlásila, že maminka by byla určitě spokojená...

Nejdříve bylo natočeno deset padesátiminutových epizod, které se inspirovaly povídkami s Poirotem. O rok později si tvůrci troufli i na zpracování románů: Smrt na mysu byla ještě rozdělena pro potřeby seriálu na dvě části, Záhada na zámku Styles už byla uvedena jako celovečerní film. Povídkový seriál byl ukončen v roce 1993, od té doby ale v různých odstupech pravidelně vznikaly televizní verze poirotovských románů. Nakonec trvalo celé natáčení dvacet čtyři let, během kterých Suchet postupně zestárnul, ze čtyřicátníka se stal pětašedesátníkem - ale při své výrazné poirotovské stylizaci se až na pár vrásek změnil jen málo.

Poirot humorný i temný

Právě vynikající televizní série způsobila, že Poirot se stal všeobecně oblíbeným a stále živým, i když od časů jeho příběhů už uplynulo tolik let. Je tomu tak kvůli Suchetovi, ale určitě i díky tomu, že Poirot je v tomto zpracování (zejména v seriálové verzi) podstatně humornější než v knihách. Víc se tu zdůrazňuje jeho ješitnost, láska k dobrému jídlu, popírání tloušťky, komické jsou i jeho projevy odporu k jakémukoli nepořádku či zvířatům...

A oblibě napomohla i velmi pečlivá výprava a důkladně volené kostýmy, které skvěle navozují atmosféru třicátých let, kdy se děj v naprosté většině případů odehrává. (A to i tehdy, když byla původní předloha časově zařazena jinam.)

Jednotlivé série se ale od sebe vyzněním a zpracováním poněkud liší: však se zde také vystřídalo několik režisérů. Starší jsou konzervativnější, pomalejší a víc se drží děje předlohy, v novějších najdeme někdy dynamičtější střihy i temnější ladění. V některých dílech z posledních let si autoři neodpustili ani homosexuální narážky (v jednom případě je láska ke stejnému pohlaví i motivem vraždy), ačkoli u Agathy Christie bychom je hledali marně: v její době bylo dostatečně skandální, že hrdinové byli nevěrní svým protějškům nebo udržovali předmanželský poměr.

O českém dabingu

Čeští diváci mají nyní k dispozici kompletního Suchetova Poirota s dabingem - poté, co byla počátkem léta premiérově odvysílána úplně poslední řada, která skončila v loňském roce, jak jinak než Oponou. U starších dílů ovšem existují dvě české verze: původní byla kdysi pořízena pro televizi Prima a detektiva namlouval Petr Kostka. V současnosti běží v České televizi vynikající dabing Jaromíra Meduny, který znovu namluvil i původní díly, občas se ale můžete setkat i s Kostkovou verzí. U obou variant se navíc liší i názvy některých filmů. Do konce prázdnin můžeme sledovat každý všední den v poledne jeden z dílů seriálu, který je v nočních hodinách opakován. V sobotu v poledne a v úterý odpoledne se pak reprízují celovečerní filmy. Od 13. září budeme moci sledovat detektivovy případy vždy v sobotu od 20. hodiny.



19.8.2014 Naše rodina