Recenze

Graham Swift - Zítřek

Redakce (13.08.2010)
Graham Swift - Zítřek Graham Swift - Zítřek

Předpokládám, že vy ještě spíte, andílkové moji. A k mému údivu a úlevě spí i váš otec, jako muž, jenž dokáže spát v předvečer své popravy. Zítra bude potřebovat všechny síly, na jaké se zmůže. Jedině já jsem vzhůru v tomto domě tuto noc předcházející dni, který změní celý náš život. Třebaže ten den už vlastně nastal: světélkující ručičky na mém budíku (ten jsem nenařídila) ukazují, že právě minula jedna po půlnoci. A noci jsou krátké. Už máme polovinu června 1995. Před týdnem jste slavili šestnácté narozeniny. Šťastnou náhodou, jaká někdy vyvolává rozpaky a o níž někteří lidé říkají, že nešlo o náhodu, jste se narodili ve znamení Blíženců. Já nejsem nijak zvlášť pověrčivá. Provdala jsem se za vědce. Ale zítra - vlastně dnes, ale ještě chvíli si snad můžu zachovat tu iluzi - udělám jednu maličkost: budu držet palce. Zdroj: Víkend HN str. 24, Z chystané knihy, 14.12.2007

"Všude klid, dům je tichý. S Mikem jsme tyhle chvíle předvídali, probírali jsme je a v duchu jsme si je zkoušeli už tolikrát, že nám poslední dobou připadalo skoro jako úleva: teď je to doopravdy tady. Na druhou stranu je to hrozné, je to ohavné - a je v naší moci to odložit. Ale řekli jsme si: »Jen co jim bude šestnáct,« a dodržíme to. Třeba dokonce oceníte naši sebekázeň a takt. Budeme rázní, ale nesmíme být krutí. Dáme jim ještě týden. Ať si oslaví narozeniny, poslední narozeniny v tom starém životě. Spíte hlubokým spánkem dospívajících. Sama se už skoro nepamatuju, jaké to je. Jak asi budete spát zítra? Šestnáct je dostatečný věk, šestnáct je tak akorát. Už nejste děti, sami to potvrdíte jako první. Ostatně za posledních šestnáct let, dalo by se říct, jsou šestnáctiletí starší než dřív. Dnes je šestnáct jako dřív osmnáct, před šestnácti lety. Všechno se zrychluje a stupňuje, až mě to děsí, ale vás jako by se to ani nedotýkalo. 1995 -už. V srpnu mi bude padesát a jako každoročně dohoním tátu. Takový rok velkých čísel. Padesátka ovšem dnes nic neznamená, je to jako loňská čtyřicítka. Život se prodlužuje, je pružnější. To ale nezabrání zrychlování let, pocitu, že svět se někam řítí. Vy to možná v tom pokojném spánku mladých necítíte. Vy si možná dokonce přejete, aby se svět řítil překotněji. Dělej, copak s tím nemůžeš pohnout? Možná že všichni rodiče chtějí, aby jim děti umožnily opět cítit tu hlubokou, dlouhou, téměř nehybnou pomalost času. Ještě trošku ochutnat jeho sladkost, prosím. Jenomže uplynulo šestnáct let a šestnáct je patrně jako dřív osmnáct. Ale na tom nezáleží. Pro mě jste v dnešní noci ještě stále malé děti, jste malá batolátka, teď spící nikoli v samostatných pokojících, ale spolu jako kdysi v jediné postýlce na Davenport Road. Náš Nick a Kate. A to, co teď cítím, je prostě ta nejhroznější věc: že vás možná navždy rveme od vašeho dětství, stejně jako by vás kdysi mohli rvát předčasně a nebezpečně z mé dělohy. Ale narodili jste se v pravý čas, 10. června 1979. A náhodou ve dvě ráno.
Mluvit bude Mike. Uvědomuje si, uznává, že je to na něm. Je sobota, a jak vás oba znám, půlka dopoledne bude pryč, než se uráčíte přijít na snídani. Budete se potřebovat dobře najíst. Potom Mike řekne, že s vámi chceme mluvit. Pronese to tak podivně,
významně, že tentokrát si jakékoli odmlouvání odpustíte. Nešlo by to jindy, prosím? Ať už jste měli v plánu cokoli, teď to pusťte z hlavy. Bude mít takový zvláštní hlas. Vyzve vás, abyste se posadili v obývacím pokoji. Já uvařím další kávu. Bude vám divné, co se to k čertu děje. Napadne vás, že táta vypadá nějak nesvůj. Třeba jste si toho už všimli, mohli jste to pozorovat celý týden. Co je to s ním? Co je to s vámi? Když vás požádá, abyste se oba posadili vedle sebe na pohovku (probírali jsme spolu i takové maličkosti), hlavou vám rychle proletí všechny ty historky, s kterými se vám svěřili spolužáci: tajemství až za hrob, letmé přehledy domácích krizí. Teď jste nejspíš na řadě vy. Vypadá to, jako by se schylovalo ke katastrofě. Chystá se vám povědět (přestože si něco takového vůbec nedovedete představit, doufám), že se rozcházíme. Něco se děje a už to nějakou dobu trvá. Zapletl se s jednou z těch ženských v kanceláři (mladou, s níž si začal). S nějakou Emmou nebo Charlottou. Bůh chraň. Anebo já jsem začala s někým chodit (to teprve bůh chraň), se Simonem z galerie od Walkera nebo s jedním z našich vážených, ale neodbytných klientů. Manželství tady na Rutherford Road vůbec není takové, jak se napohled jeví. Úspěch a peníze, ty dovedou s člověkem zamávat. A padesátka na krku taky. O školních přestávkách jste se už dost poučili, jak věci vypadají pod povrchem. Patří to k vašemu vzdělání. Tajný život v Putney. Ostatně - je vám šestnáct. Jestlipak si nás vůbec ještě tak dalece všímáte? Dráždí vás naše nálady a tajnosti? Během posledních týdnů jsme se párkrát pohádali, opravdu jste si toho všimli? A to se nehádáme často. Ale vy přece taky ne. Jste ve stadiu - nemyslete si, že já jsem si toho nevšimla -, kdy ten váš provaz, to neviditelné lano natažené mezi vámi, se napíná, div nepraskne. Tahali jste za ně a škubali na tu či na onu stranu. Máte co dělat, abyste se vypořádali s vlastním světem.
A to vám teprve skončily zkoušky. Starostí ažaž. Tenhle víkend jste si potřebovali odpočinout. A kdybyste před sebou měli ještě další zkoušky, natáhli bychom ten svůj harmonogram tak, aby se tam vešly. Nebudeme jim kazit možnosti, nebudeme jim narušovat soustředění. Stačilo, že vaše narozeniny o minulém víkendu vám kolidovaly se závěrečným opakováním. V takové situaci nás to láká. Co kdybychom počkali a nechali to až na dobu, kdy budou znát výsledky, nebo abychom jim nenarušili poslední vzácné léto. Jenomže jsme se vrátili ke svému pevnému plánu: pouze týdenní oddych. A poněvadž vaše narozeniny připadly letos šikovně na sobotu… Omluvte nás, čeká nás další opakování. Zkoušky můžou ovlivnit váš život. Tohle taky. Mluvit bude Mike. Já to jenom trochu doplním. A až skončí, můžete mu samozřejmě klást otázky, kolik budete chtít. Přesněji by to asi vyjádřilo spojení »podrobit ho křížovému výslechu. « Všechno by to mohlo proběhnout podle plánu, i když dost dobře nevím, co tím »plánem« vlastně myslíme nad rámec toho přesného načasování. Mohlo by to vypadat jako nějaká schůze, na níž se hladce a zdárně vyřídí, co je třeba, ale asi ne jako jedno z těch tátových zasedání výboru ani těch povrchních sešlostí u Walkera: »To už se všechno projednalo na schůzi…«
"


O autorovi a díle:
Paula Hooková leží v noci z 16. na 17. června 1995 vedle spícího manžela, vnímá odstíny tmy za oknem a je odhodlána neusnout. Uvědomuje si, že nadešel čas »popravy«. Až zítra ráno vstanou, dozvědí se jejich šestnáctileté děti konečně rodinné tajemství, jehož obsah už nelze zamlčovat. Sevření Swiftovy nové prózy do několika málo hodin jen zvyšuje úzkost, s níž je toto rozhodnutí spojeno. Co to vlastně nad Hookovými visí, že to může hned po snídani zničit vzorové soužití v domku na předměstí? Zítřek, z něhož přinášíme ukázku, je osmým románem Grahama Swifta (*1949). Vytrvalou inspirací jednoho z nejvýraznějších britských prozaiků současnosti, kterého až na dva rané romány znají podrobně i čeští čtenáři (Země vod, Mimo tento svět, Až navěky, Poslední přání, Světlo dne) je dějinnost člověka a víra, že navzdory osudovým ranám nám byl dopřán život v celé nádheře. Knihu v těchto dnech vydává nakladatelství Odeon.

O ilustrátorce:
Lýdie Hladíková (*1951) absolvovala Divadelní fakultu AMU v Praze, obor scénické výtvarnictví. Spolupracovala s Krátkým filmem Praha a s nakladatelstvím Panorama, Avicenum atd. Ve volné malbě se věnuje portrétu české krajiny. Vedle olejů pracuje především na pastelech a nejrůznějších kombinovaných perokresbách nebo kolážích. Je členkou Sdružení pražských malířů a Spolku sběratelů a přátel ex libris. Uspořádala přes dvacet samostatných výstav. Na jaro příštího roku chystá výstavu v Novém Boru.