Recenze

Hledá se domov pro malého kreslíře

Redakce (14.02.2013)
Hledá se domov pro malého kreslíře Hledá se domov pro malého kreslíře

Ten kluk by měl chodit do školy. Nechodí. Vyučuje ho otec. Doma, chtělo by se říct, jenomže žádné takové místo není. Nebo je každou chvíli někde jinde. Místnůstky, špeluňky, špinavá místečka, pelechy. Pak se vždycky objeví bílí muži, začnou čmuchat kolem, a to je znamení, že je nejvyšší čas táhnout dál.

Táta mi pomůže na barovou stoličku, nohy se mi houpou vysoko nad podlahou.
„Nemusíš být velký, abys dostal tuhle práci,“ řekne muž za barem. „To poslední, co potřebuju, je další hloupej namakanej svaloun nacpanej steroidama. Těch je tuspousta.“
Kolem nás na stolech leží židle obrácené nohama vzhůru, vzadu v místnosti je malá scéna.
„Ani nevíš, kolik jsem jich musel propustit. Kolik jich tu je jenom tejden nebo dokonce jen jeden večer. Chlapi s velkejma svalama, malejma mozkama a ještěmenšíma pinďourama.“
Pak se rychle podívá na mě „Promiň,“ řekne. „Nebo co už, dyť jsme tu samí chlapi.“
Postaví přede mě sklenici a naplní ji pomerančovým džusem.


V Odeonu právě vyšla knížka dánského autora Jonase T. Bengtssona. Jeho třetí, první u nás přeložená. Jmenuje se Pohádka. Už obálka naznačuje, že to zas tak pohádkové nebude. Kluk nevesele hledí oknem někam do dáli, nejspíš ubíhající krajina. „Za okny vlaku zapadá slunce. Rychle, jako by muselo něco stihnout.“

Nikdy se vlastně přesně nedovíme, před čím to táta vlastně utíká, ale tušíme mnohé. Tušíme to kromě jiného z lekcí, které dává svému synovi. Snaží se ho vést k samostatnému přemýšlení, zabránit tomu, aby se z něj stal jen další jeden otupělý běžný občan, který kromě práce u pásu a večeře u televize nezná mnoho jiného.

„Nikdy nesmíš šetřit,“ povídá. „Jo, samozřejmě, když něco chceš. Kolo, můžeš šetřit na kolo. Ale peníze by se neměly schovávat. Lidi, co schovávají peníze, jsou nešťastní. Používej je. Však ony zase přijdou.“

Některé jeho neobvyklé nápady jsou snad trochu překračují míru. Kde je hranice, co dítěti máme odhalit a co ne? Před jakými hrůzami je ochraňovat, a na jaké se je radši co nejrychleji snažit připravit? A možná se nakonec dětská představivost popere s každým novým poznatkem po svém. Tady třeba máme do činění kluka se snad až příliš bujnou fantazií, která mu nicméně pomáhá dívat se na svět po svém. A do toho ani otec ne vždy vidí...

Boy and his catKlouček velmi brzy začíná kreslit. Papír a tužku má vždycky po ruce, mrká a pod víčky si schovává obrazy, pak kreslí. Občas krásně, občas trochu děsivě... Možná je kreslení jediný způsob, jak zachytit něco z toho rychle plynoucího času. Neustále se stěhují, nikde dlouho nenajdou klid. Neustále nová prostředí, noví lidé. Chlapec si všude rychle zvykne, najde si kamaráda nebo něco, co strhne jeho pozornost, ale tak se přece nedá žít navěky, ne?

Nedá. A zvrat přijde v nejméně očekávané chvíli. Pro čtenáře tím víc šokující, že celý příběh, tuto scénu nevyjímaje, vnímá očima dítěte.

Příběh tím však nekončí. Naopak – vlastně ještě jen začíná. Autor nás nezvykle stručným, velmi působivým stylem provádí pozdějšími lety našeho malého hrdiny, seznamuje nás s dalšími místy, s dalšími postavami, co se míhají jeho životem, až dokud nepřekvapí podruhé – v několika stranách závěru knihy.

Ať čekáte cokoli, Pohádka vám nejspíš přinese něco trochu jiného. V každém případě se jedná o výborně napsaný román, o kvalitní literaturu, která je zároveň obdivuhodně čtivá. Zůstává jen doufat, že brzy budeme mít možnost obeznámit se s dalšími díly tohoto autora.