Recenze

Hrůza nemá nikdy prázdniny!

Redakce (26.09.2013)
Hrůza nemá nikdy prázdniny! Hrůza nemá nikdy prázdniny!

Šumící mooře, jemný písek, svěží vzduch, křik racků…a jedna vražda.

Příliv přišel poměrně rychle. Hladina stoupala s každou další z vln, které omývaly ženinu hlavu a vnikaly do úst a nosu. Hrdlo se jí naplnilo vodou. Když se natočila stranou, další vlna ji udeřila do obličeje.
Hlava na mořském dně mizela, objevovala se a zase mizela.
Chlapec ze svého místa zaslechl strašlivý řev. Křičela žena v jámě, a křičela jako smyslů zbavená. Řev se rozléhal plochým zálivem a narážel do chlapcova útesu, dokud se přes hlavu nepřelila další vlna.
Křik ustal.


Takto nás Cilla a Rolf Börjlindovi uvádějí do thrilleru, který je stejně drsný a nepředvídatelný jako severské počasí.

Olivia Rönningová, mladá studentka policejní akademie, po více než 20 letech otevírá případ z léta roku 1987. Ten tehdy řešil její otec-policista, ovšem pachatele nikdy neodhalil. Olivia se o to teď pokouší s pomocí moderních metod.

Mezitím ve městě parta mladíků zdánlivě bezdůvodně napadá bezdomovce a tyto násilné útoky nahrává a poté umisťuje na internet. Mezi bezdomovci panuje strach. Vera, která žije ve starém karavanu, takže se za bezdomovkyni nepovažuje, si všímá, že oběťmi se stali pouze bezdomovci, kteří prodávají časopis typu Nový prostor.

Olivia jede k moři. Ovšem nikoliv nasávat slaný mořský vzduch, nýbrž poohlédnout se po svědcích staré vraždy. Pláž je pořád stejná, chatky v zátoce také. Olivia se proto ubytuje a začne zpovídat zdejší obyvatelstvo.

Při jedné procházce po pláži si mladá policistka zapomene hlídat čas a než se naděje, snese se noc. Olivia nemůže najít cestu zpátky do chatky, slané mořské vlny ji promáčely skrz na skrz a třese se zimou.

Na poslední chvíli však přijde záchrana. V podobě zvláštního muže s kufrem…

Skočný přílivŠvédští manželé Cilla a Rolf Börjlindovi se ve své severské domovině proslavili především jako autoři scénářů k detektivním filmům a seriálům. Společně už ale napsali i dva napínavé thrillery, které vyšly ve 26 zemích světa. Momentálně se také uvažuje o filmovém zpracování.

Koneckonců, už z úvodního popisu hrůzné vraždy je zřejmé, že tato kniha by ve filmovém provedení mohla vypadat stejně působivě jako na papíře. Skočný příliv je vizuálně založený román. Dvojice autorů využívá stručné věty, krátké odstavce, takže čtenáře při čtení pohltí lehký nákres situací.

Zátoka měla stejný tvar jako tehdy. Útesy se nacházely na stejném místě jako vždycky. Pláž se táhla v širokém oblouku podél okraje stejného hustého lesa. Při odlivu stále vysychala velmi dlouhá část mořského dna, až ke vzdálené vodě. Z tohoto pohledu se v zátokách Hasslevikarna o třiadvacet let později nic nezměnilo. Pořád to bylo pěkné a poklidné místo. Lidé, kteří se sem přicházeli užívat dnes, si sotva dokázali představit, co se tu stalo tehdy.
Právě tady, právě té noci, když nastal skočný příliv…
Kromě toho, že byla promočená na kost, krvácelo jí čelo a téměř utrpěla šok, postihla ji ještě jedna menší katastrofa. Ztratila mapu. Nebo ji odnesla ta supervlna. Prostě ji už neměla. Nevěděla, kam jít. Nordkoster není za slunečního světla a v červnovném teple nijak velký ostrov, ale v prudkých poryvech větru a lijáku a snášející se tmě je dost velký na to, aby se na něm dalo zabloudit.
Pro člověka z pevniny.
S lesíky a vřesovištěmi a náhle se vynořujícími útesy.
Obzvlášť, když tam nikdy předtím nebyl.
Jako Olivia.
Byla doslova ztracená. Naprosto. Před sebou měla tmavý les a za zády kluzké útesy. A protože její jinak skvělý mobil dostan opravdovou studenou sprchu a přestal fungovat, neměla moc na vybranou.
Nezbývalo než jít.
Jedním nebo druhým směrem.
A tak se vydala, celá roztřesená, jedním nebo druhým směrem.
Několikrát.