Akce

Hvězdy filmařům přály

Redakce (30.05.2014)
Hvězdy filmařům přály Hvězdy filmařům přály

Johna Greena snad nemusím blíže představovat. Tenhle brýlatý Američan se se svými knihami Hledání Aljašky a Hvězdy nám nepřály umístil na špičce žebříčku bestsellerů i v Česku. Nikoho proto nepřekvapí, že o práva projevil zájem i Hollywood.

Filmové zpracování Hvězd jde do kin příští týden – česká premiéra je naplánovaná na 5. června, americká o den později – několik nadšených čtenářů, fanoušků a knižních blogerů však dostalo příležitost film vidět dříve než celý svět. A já byl mezi nimi!

Pokusím se tedy sepsat první dojmy do jakési amatérské filmové recenze. A první dojmy to budou doslova, protože nejenže jsem film viděl jako jeden z prvních (kromě střihačů, režiséra a Johna Greena, samozřejmě), ale píšu je hned po příchodu z kina.

Když zhasla světla, nadšené švitoření v sále utichlo a vystřídala jej dobře známá famfára studia 20th Century Fox. Od zářivého loga kamera vzhlédla k noční obloze, kde zářily tisíce hvězd. A Hazel Grace Lancasterová začala vyprávět…

„Myslím, že si můžeme vybrat, jak vyprávět smutné příběhy…“

A svůj smutný příběh vypráví od začátku – ode dne, kdy potkala Augusta Waterse – až do samotného konce.

Vy, kdo jste knihu četli, víte, co od filmu čekat. Kdo knihu ještě nečetl, rychle tak učiňte. Ne že byste bez ní film nepochopili, to vůbec ne. Ale myslím, že si ho se znalostí předlohy užijete asi tak tisíckrát víc.

Měl jsem možnost to porovnat.

Já knihu samozřejmě četl a hrozně se mi líbila, vedle mě ale seděla kamarádka, která se k Hvězdám ještě nedostala. A zatímco já už k postavám měl jakýsi vztah, ona vstupovala do neznámých vod, takže si nejsem jistý, jestli to krásné pouto Augusta a Hazel dokázala během těch dvou hodin, které film trvá, vstřebat.

Film perfektně zachycuje to, co je označováno za „nejvtipnější smutný příběh“. Scény, z kterých až mrazí, střídají ty, v nichž se hlavní hrdinové se svým osudem snaží nějak s nadhledem smířit. Kino se střídavě smálo a střídavě utichalo.

Ale kniha je navzdory tomu mnohem silnější.

Při čtení knihy ten příběh zapůsobí mnohem víc než při sledování filmu. V knize je totiž čas i prostor na to, aby se čtenář s Augustem a Hazel sžil, aby je pochopil, aby se do nich svým způsobem zamiloval. Ve filmu – jakkoliv dobrém – na tohle pozadí čas ani prostor není.

Zatímco u knihy jsem značnou část druhé poloviny probrečel (a nestydím se za to!), film na mě takto nezapůsobil, ač jsem si pro jistotu připravil balení kapesníčků. Slzy mi tekly jenom u jedné závěrečné scény v Amsterdamu a pak až na konci (to jsem už nebyl sám, popotahování a smrkání se ozývalo ze všech koutů sálu).

Musím říct, že Hvězdy nám nepřály jsou jednou z nejpovedenějších adaptací knihy, jakou jsem kdy viděl. Duch příběhu i tu jedinečnost se na stříbrné plátno dostat podařilo. Hvězdy filmařům přály.

Zásluhu na tom mají i skvělí herci. Kromě Shailene Woodley musím pochválit výkon Ansela Elgorta – jeho August byl vtipný, citlivý, no prostě roztomilý. Myslím, že ho dámy ocení jistě lépe než já. Nat Wolff, který skvěle hraje slepého Isaaca, je ve filmu hlavně pro odlehčení – scény s ním patří mezi ty, u nichž se budete smát nejvíc.

Na závěr recenze patří nějaké shrnutí. Nuže, Hvězdy nám nepřály jsou výborný film, který je věrný knižní předloze, ale John Green je ve svých větách přece jenom silnější. Je to už trochu klišé, ale kniha je lepší.

Radek