Čtenářské recenze

Ideály svět nezmění, nejprve lidé musí změnit sebe

Redakce (19.09.2013)

Pravdivá slova, která zazní z úst jedné z hrdinek románu o valašských ženách – Druhý život Marýny G., která byla v letošním 18. ročníku Literární ceny Knižního klubu oceněna tím nejvyšším uznáním. Příběh od Vladimíry Klimecké se stal vítězným románem, a to po právu.

„Změnil se prostor, změnil se čas. Z domova zbyl jen hrníček bez ouška a prasklý talíř s pomněnkami.“

Společně s ní máte tu možnost se ponořit do novely, jež je vyprávěna čtyřmi generacemi žen s odlišným osudem. Každá z nich totiž žije v jiné době a zažívá jiná úskalí osudu. Společné mají jen vroucný cit pro rodinu a kraj, v němž od dětství všechny pobývají. Kraj, ke kterému se budou navždy vracet, třeba jen ve vzpomínkách.

*

„Pánbůh dal, pánbůh vzal.“
Věřila jsem, že naše holčička je nyní v Božím království, protože zemřela tak maličká a nevinná. Stala se mým andílkem, prostředníkem mezi mnou a Bohem.
Všechno člověk unese, co mu osud naloží. Smutek, strádání, bolest hlad. Všechno člověk vydrží, jen srdce mu okorá a duše se zatvrdí. Kde se ztratilo děvče, co před lety klátilo nohama ve větvích stromů a čekalo, co krásného ji v životě potká?
Vše, co život přinese, všechno bolest i radost si zase vezme zpět. Život utíká a neohlíží se. Jen člověk se musí někdy zastavit a vzpomenout si.


*

Druhý životDíky Marýně, Růže, Josefce, ale i Fany zažijeme nelehký úděl mužů, ale především žen ve 20. století, který je narušen oběma válkami, vznikem Československa, nelehkými časy za Protektorátu, po Osvobození, ale i v 50. a 60. letech. Můžou i přesto žít šťastně?

*

„Představ si,“ bájila mi. „Prý tam možeš dostat přidělený zděný statek s chlévem, stodolú, polama aji lesem. Tam z nás možú být boháči. Děcka sa tam budu mít lepší. Co jich tady čeká. Kamení, dřina a chudoba. Chlapi sa tam pojedú podívat. Obhlédnú to tam a pak sa rozhodnem. Tož kdybys chtěla, eště si to rozmysli.“
Mě už nikdo nepřesadí. Neopustila bych to tady. Vrostla jsem do země, slané mým potem a slzami. Tady šel můj život. Tady mám své vzpomínky. Děti, ty se rozutečou do světa a najdou si své živobytí. O ně strach nemám.

*


KostelU díla si mockrát vzpomenete na svoje pra/prarodiče. Díky tomu můžete porovnat, jaké by to bylo žít v té, či oné době. Jaké problémy je trápily, čím se zabývali… Autorka skvěle vystihla pocity, chování i intuici žen zasazené do nádherně vykresleného kraje. Nezapře se ani to, že jsou zde zaznamenány mnohá vyprávění její babičky, matky, ale i jí samotné. Snad menším, opravdu jen malinkatým, defektem na této knize je nepřítomnost fotek, které by sílu vyprávění ještě více nabudilo. 

*

„Ty mě starú mamú nebudeš poučovat o životě. Už jsem toho zažila dost. Je jiná doba, dobře. Lidé se majú líp, ale pamatuj si, zákony si lidé tvoří sami. Dělajú si je takové, jaké je potřebujú. Zažila jsem císaře pána, Masaryka i Hitlerra. Každý z nich si vymyslel svůj řád světa. Teď je to zase jinak, ale na jak dlúho? Já jsem v každé době ctila zákony Boží. Ty jsú věčné a tvoří z člověka odraz Boží dokonalosti. Nezavrhuj je ve své hlúposti a pýše, hleď podle nich žíť. Nebo jednou nebudeš schopný pohlednout na seba do zrcadla. Když se zpronevěříš sobě, žádný řád na světě ťa nezahojí.“

Autor recenze: Josef Němec