Recenze

Jak milujeme, jak ztrácíme

Redakce (22.01.2013)

Jsou knihy velké rozsahem, jiné svou důležitostí. Proustovo Hledání ztraceného času se vyznačuje obojím. Není zřejmě možné shrnout tak rozsáhlé dílo na jedné stránce, určitě se však o něm dá říct něco zajímavého – a to přece zvědavému čtenáři často úplně stačí...

„Naše paměť a naše srdce nejsou dost prostranné, aby mohli být věrné. Nemáme ve svých současných myšlenkách dost místa, abychom v nich uchovávali vedle živých i mrtvé,“ přemýšlí mladý hrdina románu poté, co mu téměř před očima zemře zbožňovaná bytost, jež ho s nezměrnou něhou a laskavostí provázela od dětství – babička.

Dá se však úplně zapomenout? I smutek je zvláštní věc, někdy se objeví, když jej nejméně očekáváme, a Marceli rovněž trvá několik měsíců, než pochopí, co se vlastně stalo, a že babička už se nikdy nevrátí.

„Věděl jsem, že už nikdy nebudu moci zahladit to stažení její tváře a utrpení jejího, nebo spíše mého srdce; neboť mrtví existují už jen v nás, a proto zraňujeme bez ustání jen samy sebe, když si tvrdošíjně připomínáme rány, které jsme jim zasadili.“

Není to jediný silný zážitek, jenž tak hluboce zasáhl vnímavé srdce. Marcel je v dětství svědkem rozvíjejícího se vztahu mezi Swannem, rodinným přítelem, a Odette, ženou průměrné krásy a pochybné pověsti. Stárnoucí, jindy netečný Swann najednou propadá nesmyslné, neovladatelné vášni pro ženu, jež si jeho lásku ani v nejmenším nezaslouží. Marcel, nezaujatý pozorovatel, vyroste v mladého muže z lepší společnosti a ke svému překvapení končí ve velmi podobné situaci.

Zamiluje se do Albertine. Holka možná jako každá jiná. Běhá po pláži s kamarádkami, daleko od dusné Paříže, štíhlá lýtka a drzý smích, Marcel je okouzlen. A přesto už v něm klíčí semínko poznání, že tato láska – a možná nikdy žádná jiná – nebude šťastná, protože lidská touha vždy narazí na skutečnost, a všechny naše ráje jsou předem ztracené...

Člověk miluje jen to, co je pro něho spjato s honbou za čímsi nedostižným, miluje jen to, co nevlastní,“ říká Marcel, a nakonec sám udělá všechno proto, aby měl Albertine jenom pro sebe. Jenže můžeme někdy někoho opravdu mít? Připoutat si k sobě lidskou bytost úplně a zcela? A kdyby k tomu opravdu došlo – co přijde pak? Někde to přece všechno končí, a Marcel možná ztrácí všechno přesně v okamžiku, kdy se domnívá, že vyhrál.

postcardHledání ztraceného času je krásným, bohatým příběhem lásky, posedlosti, bolesti z poznání, že to, co bylo, se nikdy nevrátí, a že i člověk, jímž jsme byli před pěti lety, by nám dnes už byl cizí – je pak ještě možné milovat? Žít? A pro co? Možná pro krásu...

Barevná freska pařížské společnosti na přelomu minulých staletí přináší mnohem víc než jen milostnou zápletku a intriky tehdejší smetánky. Předkládá vám všechno, co moc dobře znáte, z nečekané perspektivy, a formuluje myšlenky, jež jste v sobě možná chovali jako neurčité pocity, aniž byste jim kdy dokázali dát přesný tvar.

Proust se prostě zná, zná nás, zná člověka.