Recenze

Jak to vidí Buxmaker: Země odpoledního slunce

Aleš Procházka (10.04.2017)
Země odpoledního slunce Země odpoledního slunce

Země odpoledního slunce je velmi rozporuplnou knihou. Na jednu stranu se jedná o nadprůměrnou historickou romanci z éry swingu, na stranu druhou za ní stojí důkladný průzkum dobových pramenů a odborné literatury. Barbara Woodová je ostřílená autorka historických románů i romantiky a ve své novince obě své vášně spojuje. Výsledný mix je velmi lákavý a čte se přes značný rozsah jedním dechem.

Titul Země odpoledního slunce a další knihy od Barbary Woodové naleznete za výhodnou cenu zde: https://www.bux.cz/autor/14958-woodova-barbara

Nejprve je třeba zmínit, že román klame tělem. Země odpoledního slunce se opravdu odehrává v éře swingu (tedy na začátku dvacátých let dvacátého století), ovšem nikoliv v New Yorku, ale v zapadákově jménem Palm Springs v jižní Kalifornii. Místo nekonečné dekadentní party ve stylu Velkého Gatsbyho tedy čekejte spíše Mexičany, Indiány a poslední z kovbojů uprostřed rudé pouště. Příběh sám o sobě nijak nevybočuje z tradic žánru. Máme tady krásnou a emancipovanou americkou dívku Elizabeth, které učaroval zlotřilý anglický šlechtic. Příliš pozdě zjistí, že mu šlo pouze o její věno. Hned po svatbě ji manžel odvleče daleko na americký západ, kde koupí mírně zchátralou haciendu u indiánské rezervace a rozhodne se zde založit plantáž. Elizabeth brzy zjistí, že její manžel je zloduch takřka operetních rozměrů a rozhodne se s tím něco udělat. Možná by se situací mohl pomoci přitažlivý kovbojský mstitel v černém (má i černého koně), který celou knihu zamyšleně pozoruje krajinu a píše povídky (dokonce ani nikoho nezastřelí)…  Dále vystupuje moudrá indiánská šamanka a několik dalších vedlejších postav od falešného venkovského doktora přes Elizabethino služebnictvo až po herečku, která zápasí s příchodem zvukového filmu.

Příběh sám o sobě je předvídatelný, ozvláštňuje ho praktické založení hlavní hrdinky. Skrze podivnou atmosféru bezčasí, ve kterém se kniha odehrává, tu na každém rohu cení zuby dvacáté století se všemi svými vymoženostmi. Elizabeth je moderní, emancipovaná žena, což se projevuje především tím, že se chystá manželské neshody řešit antikoncepcí a rozvodem a dvakrát se nerozpakuje manželovi nasadit parohy. Také zjišťuje, že jí místní krajina a obyvatelé přirostli k srdci, angažuje se proto ve vzdělávání indiánských dětí a ochraně životního prostředí. V rámci žánru, kdy se od ženských hlavních hrdinek očekává určitá pasivita, jde rozhodně o osvěžující přístup.

Patrně nejvíce rozčilující na celé knize je benevolentní nakládání s historickými fakty. Přesněji řečeno, vyložené lži tady nenajdete, nicméně se zde nedozvíte spoustu věcí, které se spisovatelce jaksi nehodily do krámu. Do umdlení budete číst o tom, jak jsou severoameričtí Indiáni super a panuje mezi nimi blahobyt a shoda a pohostinnost a rovnost pohlaví (zrovna tento bod je opravdu hodně individuální kmen od kmenu), jak jsou staré pořádky špatné a zkostnatělé a v dnešním světě už nemají co nabídnout, velmi podrobně se řeší ženská práva a letmo také xenofobie. Dokonce se zde mihne i lesbický pár. U nějaké naivní čisté duše, která sepisuje pentalogie ze skotské vysočiny s minimální znalostí historických faktů, by se podobně účelově modernistický přístup dal omluvit – Barbara Woodová ale moc dobře ví, o čem píše.

Přes úctyhodný rozsah knihy (má přes 500 stran) se také zdá, že některé dějové linie byla autorka nucena utnout až příliš náhle. Především příběh herečky, která zjišťuje, že s příchodem zvukového filmu pravděpodobně přijde na buben, působí antiklimakticky. Nepotěší ani čistý konec rozseknutý pomocí deus ex machina, atmosféře knihy by možná slušel realističtější závěr. Přesto se jedná o výbornou hutnou knihu, kterou je radost číst. Dokonce i odborná veřejnost se zájmem o severoamerickou historii se zde dozví mnoho nového a čte se opravdu snadno. Navíc kniha díky značné délce nějakou dobu vydrží.