Recenze

Jak vrátit radost ze života?

Redakce (27.02.2013)
Jak vrátit radost ze života? Jak vrátit radost ze života?

Příběhy o vztahu ošetřovatelky a pacienta mohou lehce spadnout do klišé. Jojo Moyesová se však ve své knize Než jsem tě poznala všem telenovelovým a hollywoodským zákonitostem obratně vyhnula. Výsledkem je neobyčejně citlivé drama s prvky romantiky, u něhož se budete smát a plakat spolu s hlavní hrdinkou…

Šestadvacetiletá Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého historického městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když ovšem bistro zavřou, Louisa si musí rychle najít novou práci, neboť je spolu s otcem jediným zdrojem rodinných příjmů.

Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. 

Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a cynického Willa a optimistickou a upovídanou Louisu. Přesto tyto dva svede osud dohromady. Willova matka totiž Louisu najme na šest měsíců, aby jejímu synovi vrátila radost do života. A tak se servírka pomalu zaučuje do řemesla ošetřovatelky.

„Někdy v noci se Will probouzí a pláče, protože se mu zdálo, že chodil nebo plaval. A ta chvilka po probuzení, kdy si uvědomí, že už nikdy nic z toho dělat nebude, je hrozně krutá. Je na tobě, abys odvedla jeho pozornost jinam, zabavila ho, rozesmála…“ seznamuje Willův ošetřovatel Louisu s jejími úkoly.

JoyLouisa chce po dvou týdnech odejít: Will ji evidentně nenávidí a nechce přistoupit na žádné její návrhy, dům je velký a pochmurný. Avšak Willova matka a štědrý plat ji přimějí k tomu, aby to s nešťastným madíkem nevzdávala. Poté „Clarková“, jak ji Will posměšně nazývá, jednoho dne zaslechne rozhovor Willových rodičů. Will jim zřejmě dal šestiměsíční lhůtu, během níž ho mají přesvědčit, že život stojí za to žít i s vážným postižením. Pokud neuspějí, odletí v srpnu do Švýcarska a podstoupí eutanazii…

Louisa je zprvu šokovaná, ale nakonec ji neúprosně běžící čas motivuje k vymyšlení zábavných výletů a činností, jimiž chce Willovi vrátit radost ze života. Některé se povedou více, jiné méně. Louisa zjišťuje, jak to mají vozíčkáři těžké i v 21. století. Přesto se Will a Louisa se postupně sbližují. Nejde jen o jednostrannou výpomoc – Louisa Willovi pomáhá při jídle a tráví s ním spoustu času, Will ji na oplátku vezme na koncert vážné hudby, přiměje ji k návratu na vysokou školu a probudí v ní zájem o poznávání nových věcí a zážitků. Oba si k sobě najdou cestu. Jenže bude to stačit k tomu, aby Will své sebevražedné myšlenky nechal plavat?

Celé týdny jsem si přála, abych v pracovní době mohla z toho domu někam vypadnout. Teď bych dala cokoli, abych tam mohla zůstat. Vyhrabala jsem nemocniční kartičku s datem kontroly z hromady šanonů týkajících se jeho zdraví – byly to obrovské pořadače nadepsané „Přeprava“, „Pojištění“, „Život s postižením“ a „Kontroly“. Vytáhla jsem ji a zkontrolovala, jestli je na ní opravdu dnešní datum. V koutku duše jsem doufala, že se Will spletl.
„Pojede s námi taky vaše matka?“
„Ne. Ta se mnou na kontroly nejezdí.“
Nedokázala jsem skrýt překvapení. Myslela bych si, že bude chtít dohlížet na všechny aspekty jeho léčby.
„Dřív jezdívala,“ vysvětlil Will. „Teď spolu máme dohodu.“
„A Nathan pojede?“
Klečela jsem před ním. Byla jsem tak nervózní, že jsem mu nadrobila do klína trochu jídla od oběda a teď jsem se to marně snažila utřít, takže měl na kalhotách slušně velkou mokrou skvrnu. Will neřekl ani slovo, jen mi nakázal, ať už se probůh přestanu omlouvat, ale mému neurčitému pocitu paniky to nijak nepomohlo.
„Proč?“
„Ale jen tak.“ Nechtěla jsem, aby věděl, jak hrozně se bojím. Většinu dopoledne, které jsem jinak obvykle trávila uklízením, jsem znovu a znovu pročítala manuál ke zvedací rampě, ale stejně jsem se děsila okamžiku, kdy bude jen a jen na mně, abych ho zvedla půl metru do vzduchu.
„No tak, Clarková. Co se děje?“
„Dobře, já prostě… prostě jsem si říkala, že by bylo napoprvé jednodušší, kdyby se mnou byl někdo, kdo ví, jak na to.“
„Na rozdíl ode mě,“ utrousil.

Déšť„Tak jsem to nemyslela.“
„Protože ode mě se rozhodně nedá čekat, že bych snad věděl něco o tom, jakou péči potřebuju?“
„Obsluhujete tu rampu snad vy?“ opáčila jsem suše. „Můžete mi snad přesně říct, jak na to?“

Chvíli na mě nevzrušeně hleděl. Možná měl původně chuť se pohádat, ale zjevně si to rozmyslel. „To je fakt. Jo, Nathan taky pojede. Další pomocník se bude hodit. Navíc jsem si říkal, že když tam bude s váma, nebudete z toho tak vyjevená.“
„Já z toho nejsem vyjevená,“ ohradila jsem se.
„To vidím.“ Shlédl si do klína, který jsem se mu pořád ještě snažila otřít žínkou. Omáčku jsem dolů dostala, ale kalhoty měl teď úplně mokré. „Takže pojedu jako pacient, co neudrží moč?“
„Ještě nejsem hotová.“ Zapojila jsem do zásuvky fén a namířila mu ho do rozkroku.
Když mu horký vzduch začal proudit na kalhoty, povytáhl obočí.
„No jo no,“ vzdychla jsem. „Takhle jsem si páteční odpoledne taky nepředstavovala.“
„Vy jste vážně hrozně nervózní, co?“
Cítila jsem, jak si mě zkoumavě prohlíží.
„No tak, Clarková, klid. To mně fouká vařící vzduch na genitálie, ne vám.“
Neodpověděla jsem. Jeho další slova jsem zaregistrovala i přes hučení fénu. „No tak, co se může stát nejhoršího
-že bych skončil na vozíku?“
Možná to bylo pitomé, ale já si nemohla pomoct a rozesmála jsem se. To bylo snad poprvé, co se mě Will opravdu snažil povzbudit.