Recenze

Jako sociální experiment

Redakce (19.10.2010)
Jako sociální experiment Jako sociální experiment

Když byla roku 1996 poprvé udělena dublinská literární cena IMPAC (založená tamní radnicí a financovaná významnou nadnárodní firmou), vznikla tak slušná konkurence Nobelově ceně. Ono irské klání je totiž vpravdě globální, otevřené románům ve všech jazycích, a suma pro vítěze nemalá: 100 tisíc eur. Jednotlivé tituly navíc poměrně demokraticky nenominují spisovatelé, kritici nebo nakladatelé, ale knihovny.

Loni vyhrálo dílo, které za sebou nechalo prózy Lessingové, Oatesové i Rotha. Román z pera amerického autora, na který ale upozornila knihovna z Barbadosu. Knihovny z USA nejčastěji navrhovalyChabonův Židovský policejní klub a Díazův Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. A třebaže právě na něj se nejvíc sázelo, jelikož krátce předtím získal Pulitzerovu cenu, šek od dublinské primátorky slavnostně převzal mladý Afroameričan Michael Thomas za svou prvotinu Do dna, která zrovna vycházela také v Británii a v Austrálii.

Kluk z plakátu
Do dna
je debut provokativní, ostře se vymezující proti mýtu rasově integrované Ameriky a stejně provokativní je i jeho autor. V rozhovoru po obdržení ceny vyjádřil obavy, zda náhodou nehraje roli vznešeného divocha, z něhož se díky odlišné barvě kůže, nadprůměrné inteligenci a nepřítomnosti fyzického handicapu stal jakýsi kluk z plakátu. A zda se taky náhodou nesvezl na vlně celosvětového optimismu po zvolení Baracka Obamy, kdy se Spojené státy jakoby přes noc změnily v utopii pro všechny.
Pro Thomase a jeho částečně autobiografického hrdinu ovšem Amerika nebyla a není žádným rájem na zemi. Oba se narodili v Bostonu, kde v 70. letech v rámci chabého pokusu o integraci jezdili žlutými autobusy jako sociální experiment do bělošských předměstských škol. Oba se v naději na úspěch přestěhovali do New Yorku, kde si však nezřídka museli vydělávat těžkou prací na stavbách. A konečně oba se oženili s běloškou a vychovávají tři děti, k jejichž budoucnosti vzhlížejí s obavami.
Oproti svému hrdinovi měl ale náš kluk z plakátu přinejmenším dvě výhody. Jeho matka sice vyrostla v ještě segregované Virginii, ovšem na rozdíl od románu neřešila každodenní frustrace alkoholem - naopak jako praktická žena bojovala za to, aby syna dostala do dobrých škol. A spisovatelovi rodiče se sice také posléze rozvedli, otec však nikdy nebyl ten věčně mizející člověk v pozadí. Ačkoli se živil obchodem, na Bostonské univerzitě vystudoval filozofi i, synovi četl třeba i Joyce a Eliota a přehrával mu hudbu od swingu a blues přes country po punk s tím, že to všechno je i jeho kulturní dědictví.

Černý, chudý, nadaný
Do dna je netypický americký příběh vzestupu a pádu, neboť je předem dán rasou a třídou. Jeho hrdina se narodil, jak sám píše v jednom ze svých četných spisovatelských pokusů, jako černý, chudý a nadaný, předurčený k tomu, aby se stal vůdcem svého lidu jako dříve třeba Martin Luther King. Dnes ale touží po jediném: být dobrým otcem. Třebaže v jeho žilách koluje i irská a indiánská krev, okolí ho vnímá - v souladu s nechvalně známým pravidlem jedné kapky v žilách z doby otroctví - jako černocha. Tavicí tyglík americké demokracie je tak pro něj jednou velkou lží a má obavy, že nejinak tomu bude v případě jeho dětí s blonďatým afrem, u nichž sám pečlivě zvažuje, jestli by prošli jako bílí. A stigma afroamerické minulosti ho pronásleduje doslova na každém kroku. Ať už v představách, kdy má se svou bílou manželkou v náručí pocit, že se schází dav připravený k lynčování, nebo v reálu, kdy ho na stavbě ostatní dělníci s ne tak tmavou pletí nejprve pošlou pro svačiny a pak ho jeden z nich nazve velkým negrem.
Děj románu se odvíjí ve čtyřech dnech, kdy vnitřně neklidný, nevyspalý a kávou se dopující hrdina musí vydělat či jinak získat několik tisíc dolarů, aby zachránil manželství. Mnohem důležitější než akce - ostatně výsledek je nejistý, neboť román má otevřený konec - jsou však jeho myšlenky a vzpomínky. Baseballové hvězdy tak už nejsou následováníhodné vzory, ale žoldáci placení nadnárodními korporacemi. Ani brooklynské sousedství nepředstavuje etnickou idylku vykreslenou například Paulem Austerem v Brooklynském panoptiku, nýbrž čtvrť plnou přizpůsobivých konformistů a liberálů, kteří si mohou dovolit utrácet. I tam zkrátka zeje nepřekročitelná propast mezi bílými a barevnými, mezi bohatými a chudými, úspěšnými a outsidery (jak hrozně to tedy asi vypadá ve zbytku Států?). Nájmy tu jsou jako v celém New Yorku neuvěřitelně vysoké, ze vzdělání se stala exkluzivní záležitost, a na školné proto padnou astronomické částky už od nejnižšího stupně.

Ozvěny blues

Do dna má rovněž svoje mouchy. Hrdina bojuje, aby si mohl dovolit určitý životní styl, aniž sám ví, jestli v něj věří, a dobrá adresa spolu se školným v liberálně zaměřených soukromých institucích asi opravdu nebude samospasitelná. Veškerá selhání taky přisuzuje, zdá se, svému rasovému a třídnímu původu. A vůbec se velmi rád vidí jako oběť. Navíc se občas nevyhne lacinému zobecnění: manželka Claire má podle něj „spoustu kuráže, sebedůvěry a pochopení, jaké mívají jen bělošky“. Její novoanglická matka pro změnu neumí truchlit, neboť je bílá a po celý život byla především bohatá.
Úplně nejvíc však vyčnívá pasáž o běloších, kteří nikdy nemohou pochopit černošskou hudbu zastoupenou třeba Ellou Fitzgeraldovou nebo Dukem Ellingtonem. Nejen že se tu zřetelně odrážejí názory kontroverzního černošského nacionalisty Amiriho Baraky, ale přímo se tím popírá jinde tolik vyzdvihovaná univerzálnost kulturního dědictví. Proč by pak hrdina psal pod dohledem prominentního černošského intelektuála dizertaci o elitářském modernistovi T. S. Eliotovi, kdyby se oba nedomnívali, že bělošskému básníkovi rozumějí?
Kromě citátů z T. S. Eliota se román přímo hemží nejrůznějšími literárními narážkami: na Velkého Gatsbyho Francise Scotta Fitzgeralda v golfových výjevech na Long Islandu či na Neviditelného od Ralpha Ellisona, jehož afroamerický protagonista se rovněž cítil jako sociální expermiment v tom slova smyslu, že kdekdo se ho pokoušel přetvořit k obrazu svému. Návaznost na bohatou tradici afroamerické literatury lze přitom nejzřetelněji vystopovat v názvu originálu: Man Gone Down odkazuje na Ellisonův titul Invisible Man, který se zase podle předního afroamerického literárního teoretika Henryho Louise Gatese vztahuje k dřívějším Wrightovým dílům Black Boy a Native Son.
Navíc v sobě původní Thomasův název obsahuje ozvěny blues, hudby, jež podle něj čerpá ze studny smutku, ale ne zoufalství. Takové jemné spojitosti by však českému čtenáři patrně stejně unikly, překlad titulu Do dna je proto docela adekvátní, ať už se jím myslí výše zmíněný vzestup a pád, opilecký přípitek, kterému se hrdina chce za každou cenu vyhnout, či onen příslovečný kalich hořkosti, jehož dna snad nakonec přece nedohlédne.

vychází v říjnu 2010, Odeon, 448 stran

18.10.2010  Respekt  str. 64  Kultura - literatura