Akce

Jozef Bednárik: Milovat život naplno

Redakce (13.11.2014)
Jozef Bednárik: Milovat život naplno Jozef Bednárik: Milovat život naplno

Loni v srpnu přišel český a slovenský muzikálový svět o jednu výjimečnou osobnost – zemřel herec a režisér Jozef Bednárik. Jeho tvůrčí génius dal vzniknout mnoha nezapomenutelným představením, čeští diváci si určitě okamžitě vybaví jeho Draculu, Johanku z Arku či Angeliku, a to je ještě jen malý zlomek jeho obrovského díla.

Není se tedy čemu divit, že s krátkým zpožděním dorazila i k nám obsáhlá biografie, která všem milovníkům kultury představuje Josefa Bednárika ve vzpomínkách jeho rodiny, přátel i nejbližších kolegů. A taky se jí dostalo velmi důstojného uvedení – v salonku pražského restaurantu Parnas ve středu 12. listopadu pokřtila tuto knihu za přítomnosti Andrey Coddington, autorky publikace, Lucie Bílá s Ondřejem Soukupem.

Na úvod zazpívala slovenská šansonová zpěvačka Andrea Zimányová. Když hlas, z jehož hloubky a citu běhal všem přítomným mráz po zádech, odezněl a ztratil se v divokém potlesku, nastoupil na scénu Ondřej Hejma jako moderátor akce a po krátkém úvodu si k sobě na slovíčko pozval spisovatelku Andreu Coddington. Ačkoli u nás zatím není moc známá, na rodném Slovensku už žne úspěchy několik let a na kontě má šest skvělých bestsellerů.

„Bednárik byl naprosto nepřehlédnutelnou osobností českého i slovenského kulturního světa,“ vysvětlila své rozhodnutí hned na úvod. A také hodně komplikovanou osobností, doplnila vzápětí. Jeho vztah s mnoha lidmi byl značně komplikovaný a bylo by zbyteční dívat se na něj při práci na jeho životopisu přes růžové brýle.

Každopádně charakter rozhovorů to neovlivnilo. „Přes to všechno na něj všichni vzpomínají s velkou úctou, láskou a humorem. Je vám okamžitě jasné, že zanechal hluboký dojem snad v každém, s kým se kdy setkal.

Ondřej Hejma naťuknul i ožehavá témata, velmi osobní věci z umělcova života, tedy to, co by se dalo nazvat třináctou komnatou, jakou má bezesporu každý z nás. Ovšem – malé překvapení – tady najednou selhala technika a vypnul se mikrofon.

Že by na nás pan režisér Bednárik dohlížel z nebe a rozhodl se, že o ničem intimním se tady dnes mluvit nebude? V sálu se zvedla vlna dojatého veselí.

Andrea po chvíli vysvětlila, že po panu Bednárikovi se dochovaly nějaké deníky, což je samozřejmě celkem ošemetná záležitost – jak s takovým dědictvím naložit. „Stejně si však myslím, že s tím počítal, žer dřív nebo později ty deníky jeho rodina najde, a tak je i psal částečně s ohledem na ně.“

Tady se Ondřej Hejma vrátil k třináctým komnatám, ale mikrofon jako naschvál opět vypadl, tak nezbylo než usmát se, pokrčit rameny a pozvat hosty.

Nepřekvapivě se první otázka pro Lucii Bílou dotýkala toho, jak slavný režisér zacházel s herečkami. Proslýchá se totiž, že nejedna utíkala ze zkoušek s pláčem a třeba se i hystericky odmítala vrátit. Lucie ovšem ihned odmítavě mávla rukou, prý přinejmenším k ní se nikdy špatně nechoval.

„Mě Beda nikdy neurazil. Když říkal, že chodím do schodů jako chromej Yetti, tak měl prostě pravdu!“

Ale snadné to taky nebylo. Jedna z nejoblíbenějších českých zpěvaček přiznala, že sama nikdy nehraje – všechno jednoduše prožívá, což bývá psychicky hodně náročné a vyčerpávající. A pan Bednárik se s ní rozhodně nemazlil. Na druhé straně, i když byl občas tvrdý, byl to přesně ten typ režiséra, u něhož víte, že moc dobře ví, co dělá, a že se na něj můžete spolehnout: bude vás vést pevnou rukou.

Ondřej Soukup jako očitý svědek režisérových pracovních metod potvrdil, že herečky nejednou brečely, hroutily se a utíkaly domů, poznamenal ovšem, že se každá velmi rychle vrátila. Lidi ho milovali. Dokázal z nich dostat to nejlepší.

Pak Ondřej Soukup s pobaveným úsměvem zavzpomínal na komentář ze společné práce na jednom muzikálovém projektu, kdy ho Bednárik oslovil skutečně nevybíravým označením a přikázal: „Napiš mi rádiovku jako Svoboda!“ To žádného tvůrce nepotěší. „Přesto to zjevně funguje,“ dodal slavný hudební skladatel, „napsal jsem pak Most přes minulost.“

Tato krásná skladba zase vyvolala vlnu vzpomínek Lucie Bílé a sál ovládla taková ta téměř křehká, sváteční atmosféra. Ondřej Soukup určitě vystihl pocity mnohých přítomných, když najednou zvolal: „Já o něm ani nechci mluvit v minulém čase. Beda je stejně stále s námi.“

Pomalu však nastal čas rozloučit se. Závěrem ještě jednou zazněl procítěný hlas Andrey Zimányiové a pak se hovor v sále rozpadl do hloučků, někteří šli s knihou v ruce položit pár otázek autorce nebo jiným účinkujícím.

Kniha Jozef Bednárik znamená něco většího než jen záznam o životě jednoho člověka. Je portrétem velkého muže s nesmírným nadáním a díky širokému záběru lidí, kteří se ochotně nechali vyzpovídat, představuje také krásný zasvěcený pohled na český a slovenský kulturní život. Na těchto stránkách potkáte mnohé hvězdy, a ten výlet bude stát za to.

* * * * *