Recenze

Láska i bolest v jednom tahu štětcem

Redakce (07.03.2013)
Láska i bolest v jednom tahu štětcem Láska i bolest v jednom tahu štětcem

Náhoda, nebo osud? Dva lidé, jež se milovali a jež rozdělila válka, se setkávají po několika desítkách let. Tváře už mají oba protkané bohatou sítí vrásek a na jejím zápěstí se modrá vytetované číslo. Přesto se poznají. Teď, když už mají všechno za sebou, kdy přežili své sny a na všechno je pozdě.

Příběh, který začíná koncem. Příběh lásky, jaká se rodí snad jednou za sto let. I když to vypadá na špatný konec, není to tak jednoznačné. Možná smysl nebyl v tom, navěky setrvat v tom požehnaném stavu nevědomosti, užívat života a mládí v bezstarostném zapomnění. Možná byl smysl v cestě, jíž bylo třeba projít.

Oba jsou z dobrých židovských rodin. Bydlí v Praze, vyrůstali v pohodlí a obklopeni láskou, teď se věnují svým plánům do budoucnosti. Pro Josefa vybrali povolání rodiče – má se z něj stát doktor, porodník. On je s volbou spokojen. Velmi dobře ví, o jak důležitou profesi se jedná. V jeho rukou budou na světlo světa přicházet nové životy. Lenka studuje umění. Její pohled na svět je pohledem malíře – vnímá barvy, tvary, ale i hloubku, hledá, jak poznáním zevnitř zobrazit věc zvnějšku.

Obrázek matky s Luciinou Eliškou na klíně mi utkvěl jako pohlednice z dávné dovolené. Vynořuje se mi matná vzpomínka, jak jsem v salonu našeho bytu na nábřeží seděla v červeném křesle a ve spojených rukou držela šálek čaje. To jsem já, dcera, která sleduje, jak jí matka stárne před očima. A dítě mé chůvy má na rozdíl od matky celý život před sebou. Tento obraz jsem nikdy nenamalovala, ale často jsem na něj myslela. Jako poezie, kterou nikdy nikdo nezapíše, ale je tím mocnější, protože rozkvétá pouze v duši.

Nad Prahou se však pomalu ale jistě začínají stahovat mračna blížící se války. Nenávist k židovským občanům roste a je třeba něco neprodleně udělat, než se zavřou hranice. Z jiných zemí docházejí hrůzné zvěsti o osudech židovských rodin, mnozí jim však nevěří – zní to přece všechno úplně šíleně.

Jakkoli se ten úkol zdá téměř nemožný, Josefova rodina sežene víza do Ameriky. Lenku, svou nastávající, by Josef mohl vzít sebou, ona však odmítá odejít bez rodiny, nechat oba rodiče i sestru napospas řádění války. Josef slíbí, že se o to postará. Odjedou všichni.

NudeJenže proti některým věcem se bojovat nedá a Lenka se ráno po své svatební noci dozví strašnou novinu.

Následují léta beznaděje, desítky vrácených dopisů, adresát nenalezen. Jedna zpráva z novin, která rozdrtí poslední naději. A přece se nakonec vždycky najde něco, pro co člověk může žít. Třeba i v koncentračním táboře. Z prachu a hlíny se zvedají lidské duše a začínají rozeznávat, co je v životě opravdu důležité. Jeden tah štětce může poslat do světa obrovské poselství.

A pak odezní válka, utichnou zbraně, a přichází boj ještě těžší – se sebou samým, s vnitřní bolestí a strachem. Najít spřízněnou bytost ve světě, který se najednou zdá nekonečně prázdný, je snad zhola nemožné, a někdy snad vystačí i prostá útěcha.

Milovali jsme se někdy s překypující energií, bezbřehou vášní a nenasytností? Byli jsme jako dvě ztracené duše, které se pevně drží jedna druhé a tápavě hledají nějaký smysl v pulzujícím živém těle, které cítí pod rukama – a navzájem se ujišťují, že nejsou pouze duchové, kteří se rozplývají do chladivé prázdnoty bílých prostěradel. O našich nejbližších a o životě před válkou jsme téměř nedokázali přemýšlet, protože nás to trýznilo jako nezhojitelná mokvající rána.

Alyson Richmanová není nováčkem ve světě literatury, nicméně Ztracená manželka je z její tvorby zatím u čtenářů i odborné kritiky nejoblíbenější. Psaní předcházelo pečlivé sbírání materiálu a v doslovu bude zajisté nejeden čtenář překvapen, jak velká část knihy vychází ze skutečných příběhů. Téma samozřejmě není nové, holocaust se vine jako rudá nit různými knihami psanými od konce války až po dnešní den. Přesto všechno tento román dokázal přinést něco víc...

LampyDal jsem se na dráhu porodníka, protože mě vyčerpávalo stále bojovat se smrtí. Představa, že jsem první, kdo se dotýká čerstvě narozené lidské bytosti, mi přinášela uspokojení. Přivést na svět nový život je dar a mohu vám říct, že pokaždé je to malý zázrak.
Od roku 1946 až do chvíle, kdy jsem odešel do důchodu, jsem si vedl seznam všech dětí, které jsem odrodil. V červených kožených deskách se skrývaly dlouhé sloupce jmen novorozeňat, jejich pohlaví, porodní váha, a zda šlo o porod přirozenou cestou, nebo méně častým císařským řezem.
Uvažoval jsem o tom, jestli moje děti ten seznam po mé smrti objeví. Snad potom pochopí, že jsem si ho nevedl z marnivosti. Přivedl jsem na svět dva tisíce osm set třicet osm dětí. Každý zápis pro mě měl velký význam. Pokaždé, když jsem na prázdnou linku nasazoval špičku pera, jsem si vzpomněl na ten milion a půl dětí, které zahynuly při holocaustu. Věřil jsem, že po dlouhých letech lékařské profese se pocit, že vzdávám čest mrtvým, postupně vytratí, ale mýlil jsem se. Naopak, jak jsem stárl a sám jsem se stal otcem a potom dědečkem, ještě zintenzivněl. Pokaždé, když jsem pohlédl na své děti, jsem si uvědomil, jak se musel cítit otec, když pochopil, že jeho rodině hrozí smrtelné nebezpečí. Kolikrát jsem držel v náručí novorozené miminko a uvažoval, jaká zloba musí hlodat v člověku, že si přeje zničit tuto radost, jedinečné dokonalé stvoření.