Literatura hlavně nesmí nudit

Redakce (20.09.2013)
Literatura hlavně nesmí nudit Literatura hlavně nesmí nudit

Zemřel patrně největší literární kritik Evropy Marcel Reich-Ranicki. Odešel ve věku nedožitých 93 let. Říkalo se mu „literární papež“ a v německé kulturní oblasti platil po dlouhou dobu za nejvyšší autoritu literární kritiky. Jeho soudy byly neúprosné – tvrdé, ale zároveň velmi očekávané, často i nesmiřitelné, ale přitom neúplatné. Nešlo o soudy bojující za tu či onu tendenci. Reich-Ranicki totiž nikdy nebyl představitelem žádné školy. Ano, dokázal být občas i velmi dogmatický a snad i nespravedlivý, ale vždy se tak dělo ve vášnivém zápase o hodnoty díla, o vyjasňování toho, co je dobrá literatura a co ne.

Svébytným literárním dílem byl i jeho život. Narodil se roku 1920 v polském Włoclavku v německy mluvící židovské rodině. V roce 1929 se rodina přestěhovala do Berlína, odkud byla v roce 1938 deportována zpátky do Polska.

Z Polska se rok nato stává okupovaná země a Reich-Ranicki je umístěn do varšavského ghetta. Z něj se mu s manželkou podařilo v roce 1943 utéct. Válku přežil ukryt u polské rodiny na okraji Varšavy. Podle jeho svědectví také díky tomu, že svým hostitelům vyprávěl obsahy literárních děl.

Už na konci války a po ní se ocitá ve službách polské tajné policie; je nasazen jako diplomat (ve skutečnosti agent operující proti polskému exilu) v Londýně; poté ho semlely události počátku 50. let; krátkou dobu byl i vězněn. Vylučují ho ze strany a on žádá, aby byl přijat zpět.

Teprve tehdy se dostává k literatuře a literární kritice; působí i jako překladatel a editor. V roce 1958 utíká do západního Německa, kde svůj um a šarm dává do služeb prestižních německých periodik Die Welt a Frankfurter Allgemeine Zeitung. Největší slávu mu však přinesl pravidelný televizní pořad „Literární kvarteto“, vysílaný v letech 1988–2001. Zde měsíc co měsíc sestava čtyř kritiků probírá várku několika titulů, ne pouze německých a ne výlučně současných.

Reich-Ranického hvězda září. Pořady měly obrovskou sledovanost, přičemž už samo zařazení knihy do pořadu výrazně zvyšovalo její prodejnost. Nakladatelé si toho rychle všimli a dotyčné tituly vybavili páskou s nápisem „o titulu se hovořilo v Literárním kvartetu“.
Reich-Ranicki napsal spoustu knih. Vesměs jde o soubory kritik a knižní rozhovory (skvělé).

Je autorem strhující autobiografie Můj život (česky 2003), kde však nechal poněkud stranou svou práci pro poválečný polský režim. Právě tato výběrová zapomnětlivost způsobila, že se na toto období vrhlo několik historiků a novinářů, přičemž vycházely najevo věci Reich-Ranickému značně nemilé; třeba to, že napsal dvě brožury o německé literatuře v duchu ideologie 50. let. Životy ve 20. století bývají zkrátka ve střední Evropě někdy hodně klikaté.

Podstatnou stopu po sobě zanechává jako kritik s výrazným stylem a jasným názorem; kritik nesmírně náročný, jenž však nikdy nesklouzl k žádné módě či snobství. Kritik, jenž v době nastupující žargonizace psaní o literatuře dokázal své názory formulovat velmi přístupně, takže ho četli nejenom odborníci. Neúprosný býval i k těm, které ctil (např. k Heinrichu Böllovi či T. Mannovi).

Po celou dobu svého působení neztrácel z dohledu svou rodnou zemi Polsko a její literaturu. Ihned po svém příjezdu do SRN dbal na to, aby se věnovala pozornost i literatuře východního Německa, což byl krok v dané době zcela nevídaný. Po literatuře chtěl, aby měla nosné téma a osobitý styl, aby se nepodbízela, přičemž zdaleka nejvíce mu vadilo, když byla estétsky patlavá, samolibá, matná čili vůči čtenáři nevlídná. Nesměla zkrátka nudit: „Zazlívám Handkemu něco velmi závažného, nejhoršího, co mohu spisovateli zazlívat: velmi jsem se u něj nudil,“ napsal.


20.9.2013  Hospodářské noviny