Recenze

Magie krve: Temné, temné polibky

Redakce (04.03.2013)
Magie krve: Temné, temné polibky Magie krve: Temné, temné polibky

Velmi temný příběh. Mnohem temnější, než si dovedete představit.

Sille zemřeli oba rodiče. Se smutkem se její mysl vyrovnává po svém – Silla je jako v mlze, trápí se, a přesto jako by toho moc necítila; citlivá a zároveň podivně otupělá. Reese, její starší brácha, to má docela jinak, u něj se utrpení přelévá do vzteku, jenž potřebuje svůj třeba jen nejasný cíl. Například mrtvého otce. Někdo je přece za to všechno zodpovědný...

Silla nevěří, že by byl její milovaný otec něčím vinen, a poté, co se jí dostane do rukou záhadná kniha kouzel, nabývá na jistotě. Kniha však sama nestačí. Objevuje se další díl skládanky, a ten na sebe náhodou bere podobu krásného neznámého...

Nicolas Parde je ve městě nový. Nastěhoval se sem jenom nedávno, s tichým, nevýrazným otcem a extravagantní macechou, do domu u hřbitova, který zdědil po svém podivínském dědečkovi. Nick je zvyklý na velkoměsto, nový domov se mu moc nezamlouvá a taky se zjevně moc nesnaží najít si přátele. Sillu však objeví už během jedné z prvních procházek, právě na hřbitově. Náhoda, nebo osud?

Zastihne ji tam v okamžiku, kdy si určitě nepřála být pozorována. Zkouší právě něco, o čem se dočetla v té záhadné knize... Sama neví, čemu věřit, ale tuší, že pokud je to všechno pravda, její svět se změní od základů, a už nikdy nic nebude stejné.

A v něčem se nemýlí. S Nickem si okamžitě padnou do oka a jejich vztahu vlastně nic nestojí v cestě. Potkávají se však přesně v tom zlomovém momentě, kdy Silla svými prvními výlety do světa magie spouští celou sérii událostí, které budou mít těžký dopad nejen na ni, ale i na to nejdražší, co v životě má.

Zapomeňte na upíry či vlkodlaky. Způsob, jakým Tess Grattonová vypráví příběh jedné knihy kouzel, vás určitě nenechá v klidu – a nejeden čtenář bude uvažovat, že možná konec konců nejde o žádné triky. Magie má dlouhou historii a přestože ji naše doba rozumu v zásadě odmítá, jsou lidé, kteří se jí pořád zabývají. A v atmosféře malého hřbitova na kraji hustého lesa nabývá každý pohyb nových významů...

První kniha série přináší příslib originálního příběhu, kde se napínavý děj snoubí s atmosférou temnoty a neklidu. Krev je všudypřítomná – musí být, protože přece znamená sílu, znamená život. Klíč ke všemu magickému proudí v žilách každému z nás...

* * * * *

Temný les   „Jak to, že nehraješ lady Macbeth? Vždyť jsi ze všech nejlepší. Kam se na tebe hrabe ta bloncka, která tu roli dostala.“
     Zaskočeně jsem se na něj podívala. Ruce měl na volantu, oči upřené na silnici. Ale přece jen se po mně kradmo koukl, jednou a pak znovu. Rty se mi uvolnily, dovolila jsem jim úsměv.  
     „Dík. Já jsem ale se svojí rolí spokojená. Čarodějnice jsou zábava.“
     „Jo, ale… já toho teda o divadle moc nevím, ale i tak poznám, že jsi lepší.“ Cuklo mu ve tváři a pokrčil rameny, jako by se za ten kompliment omlouval.
     Pocítila jsem nevysvětlitelnou touhu dotknout se ho. Položit mu prsty na rameno nebo na koleno. Sepnula jsem ruce v klíně a zadívala se na blyštivá sklíčka ve svých prstenech. Každý mi připomínal nějaké slovo nebo výraz v tátově tváři. S nádechem jsem odvětila: „Dát mi roli čarodějnice byla ta největší laskavost, jakou mi kdo kdy prokázal.“
     Nick se v odmlce zamračil, ale teprve když jsme přejeli třetí blok hlavní ulice a odbočili jsme na Ellisonovu směrem za město, zeptal se: „Proč?“
     Nedokázala jsem se na něj dívat, a tak jsem se otočila a zakoukala se na polámané hnědé stvoly staré kukuřice ubíhající za oknem. Proti šedivému nebi vypadaly skoro jako ze zlata.   „Kvůli rodičům.“ Zarazila jsem se, ale když nic neříkal, domyslela jsem si, že chápe, o co jde.  „Ucházela jsem se o lady Macbeth, ale je tam scéna, kde se tak trochu zcvokne a pořád vidí na svých rukou krev.“ Zachvěla jsem se, ale splynulo to s vibracemi závodního auta. „Stokes nechtěl, abych si to musela při každém představení prožít. O zkouškách nemluvě. A kdybych to hrála já, nikdo v hledišti by nemyslel na Macbetha nebo na divadlo – mysleli by na moje rodiče.“ Olízla jsem si rty a zahleděla se znovu do klína.
     Nick nic neřekl.