Akce

Malé ZOO v Paláci Knih – Jak se křtil Pes ve městě

Redakce (07.06.2012)
Malé ZOO v Paláci Knih – Jak se křtil Pes ve městě Malé ZOO v Paláci Knih – Jak se křtil Pes ve městě

Byli jste u toho? My ano! Sympatická Veronika Hájková, známá redaktorka a teď už také spisovatelka, křtila svůj debut – knížku s názvem Pes ve městě. Kmotra Jana Boušková musela na poslední chvíli odřeknout. Něco nepředvídaného jí do toho vlezlo, omlouval ji Václav Vydra, kmotr. U divadla to konec konců není nic zvláštního. Tam předvídatelného není nic!

Jinak se v hezkých, světlých prostorech Neoluxoru, v Paláci Knih, sešlo opravdu hodně lidí. Kdyby paní Boušková později i doběhla, už by si neměla kam sednout. A i když je Hájkové knížečka označovaná jako literatura pro ženy, v obecenstvu to bylo vyrovnané, muži i ženy, děti i důchodci, a také, pochopitelně, nějaký ten pejsek.

Začalo se zvesela – zpěvem a hudbou. O tu se starala kapela Skromný Leon, kde účinkuje také manžel Veroniky Hájkové. Ten se záhy dostal na přetřes i v rámci povídání o knížce – totiž nakolik se v skutečnosti blíží svému románovému protějšku a jestlipak se nezlobil za to, jak ho Veronika vykreslila. Nezlobil. Smysl pro humor v rodině Hájkových očividně nechybí. Nechyběl ani obecenstvu, odkud zněly otázky jako „Do jakého zvířete se pustíte příště?“

Za sebe řekla Veronika, že se zatím cítí spíš jako „zapisovatelka“ než „spisovatelka“ a při pohledu na ni bylo každému jasné, že ta skromnost není hraná. Rovněž však všichni, i ti, co knihu nečetli, pochopili už z toho krátkého úryvku, co pro nás z románu vybral a přečetl pan Vydra, že v tom je rozhodně něco víc než obyčejné „zapisování“. Především to poznání, že na ten svět, který člověka občas hodně přitlačí, se dá opravdu hledět i s úsměvem. A že návodům na použití se nedá věřit! Musíte na to vždycky tak trochu přijít sami.

pes ve meste 02Pak se řeč samozřejmě hodně točila kolem zvířat – Václav Vydra zmiňoval své koně, na které nedá dopustit, a Veronika zas a znova reálnou předlohu románové Fionky. Buldočí dáma na křtu nemohla chybět. A chovala se pozoruhodně způsobně. Nevyváděla. Ale Veronika ví své. Pokud náhodou dohlédla až do zadních řad a viděla toho pána, co tam stál s krásným srnčím ratlíkem na rukou, jistojistě pocítila trochu závisti hned dvakrát – za to, jak klidňoučký ten pejsek byl, i za to, že určitě váží nejmíň o čtyřicet kilogramů méně než Fionka. Focení s tímto obrovským tvorem bylo pro autorku zřejmě také nečekaným fyzickým výkonem. A možná si pro příští knihu opravdu vybere něco menšího. Křečka nebo želvičku, například. Želva by ji snad přílišnou energičností nepřekvapila!

Závěrem se ještě ujal slova pan Vydra a připomněl nám, abychom ke svým domácím mazlíčkům byli hodní. Že třeba ti pejsci si náš svět nevymyslely a snad se v něm i těžko orientují. A nechápou, proč je špatné nechat po sobě něco rovnou uprostřed chodníku... „Mějme psy rádi. My po sobě taky často necháváme nepořádek. Jenže po nás to nikdo neposbírá...“

A potom zase spustil Skromný Leon a u stolku před Veronikou se utvořila taková fronta lidí čekajících na podpis, že se sotva dalo přelézt k pultu kavárny. Na pouhou „zapisovatelku“ opravdu slušné. Psa jsme přečetli, už se těšíme na to další zvíře...