Malý výlet do srdce temnoty

Redakce (16.01.2014)
Malý výlet do srdce temnoty Malý výlet do srdce temnoty

Blížila se pátá hodina, a v kavárně pražského Paláce knih byli asi tři návštěvníci. Člověk nemohl než doufat, že toto číslo nereprezentuje aktuální počet lidí, kteří mají zájem o současné náhledy na českou literaturu. Nebo přinejmenším – dost veliký zájem na to, aby se zúčastnili takové akce. Křtít se totiž měla nová kniha Petra Zídka: Češi v srdci temnoty.

Nakonec se asi dvě minuty po páté najednou nahrnulo na místo činu tolik lidí, že zase nebylo kde sedět. Ale to je samozřejmě vždycky ten lepší případ!

Akci uváděl pan Vladimír Kroc, moderátor Českého rozhlasu, velmi kultivovaně, a přitom s jemným, nenásilným vtipem. Hned na úvod zmínil, že právě před chvílí viděl u pokladny neznámého pána, jak si kupuje jeden výtisk Čechů v srdci temnoty. Pan Zídek souhlasil, že je to velmi motivující, a že je vlastně všechno, jak má být – nepsal svou knihu pro odborníky, ale právě pro veřejnost. Má být srozumitelná a dostupná pro široké vrstvy.

O tom, že i obyčejným čtenářům mimo akademické kruhy má co říct, nás přesvědčil vzápětí, když nás díky správně nasměrovaným otázkám moderátora seznámil se svou prací podrobněji. Obávám se, že to nedokáži zreprodukovat se stejnou živostí, se stejným zanícením, přesto zmíním alespoň něco. Útržky, co určitě zaujaly všechny přítomné...

Petr ZídekPan Zídek říká, že dokud jsou naživu pamětníci, je naší povinností si s nimi povídat, ptát se především jich, jak se co událo. Proč? Pan Kroc také rychle připomněl, že paměť může být hodně nespolehlivým zdrojem informací. S tím se nedá než souhlasit. Pan Zídek taky během svého výzkumu zjišťoval, že někdy si čas, jenž od některé události uplynul, se vzpomínkami trochu pohrál. Ovšem fakta, jako třeba data či jména, se vždycky dají ověřit v knihovnách, v historických pramenech, dostupných studiích. Pamětník však přináší něco, co nám archiv nikdy nedá – vdechuje dějinám život, atmosféru očitého svědectví, nové aktuálnosti.

Kniha Češi v srdci temnoty je sestavená z novinových článků, které v posledním desetiletí napsal autor pro Lidové noviny. Některé jsou značně přepracované. Kromě jiného proto, že pod každým článkem bývala výzva pro kohokoli, kdo by k tématu měl nějaké vlastní informace, aby se ozval. A odpovědi opravdu přicházely. Někdy dokonce hodně dlouho po vydání, lidé pořád psali a volali. Takto mohl pan Zídek v nových verzích opět pracovat s bohatším materiálem, se svědectvími současníků.

Češi v srdci temnotyI takto to pořád vypadá jako velmi neatraktivní práce, posteskl si autor, ale vzápětí se svým typickým, tichým nadšením v očích dodal, že tomu tak přesto vůbec není. Třeba i strávíte dlouhý čas v archivu, ale pak například narazíte na nějaký kus papíru, s pár slovy, jež vrhnou zcela nové světlo na vše, o čem jste dosud přemýšleli, a vy se najednou cítíte jako na začátku malého dobrodružství.

Co nejspíš všechny přítomné dokonale navnadilo, to byla otázka moderátora, která z kapitol knihy je podle autora nejdramatičtější, která by se dala dobře převyprávět. Ačkoli pan Zídek okamžitě varoval, že není tak dobrým vypravěčem ve skutečnosti jako na papíře, děsivý příběh zubaře z Guiney byl i v ústním podání něčím mezi detektivkou a špionážním thrillerem – o tom jste prostě chtěli vědět víc!

Na čem pracuje teď, to nejdřív pan Zídek nechtěl prozradit, nakonec jsme se však přece jen něco dozvěděli. Ze své předešlé knihy, Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů (která, mimochodem, v prodávanosti překonala všechna očekávání), si vybral jednu dámu, jejíž osudy by rád rozpracoval v samostatné knize. Která to bude, na to už si budeme muset počkat.

Češi v srdci temnotyAž někdy ke konci, kdy se otevřel prostor pro dotazy a já jsem si prohlížela své poznámky, jsem si všimla, že jsem jako podložku pro psaní použila Žabákova dobrodružství. Na chvíli jsem se trochu zastyděla – tady se ve vší vážnosti mluví o důležitých kapitolách našich dějin, a mně tady vedle papírků vystrkuje hlavu kreslený žabák a kreslená myška. Bylo by to méně trapné, kdybych tu knížku měla pro nějaké dítě, ale já jsem si ji fakt chvíli předtím vyzvedla v knihovně – pro sebe...

A pak jsem si řekla – snad je to v pořádku. Člověk má spoustu dospěláckých povinností, je unavený, tak asi rád občas podlehne vzpomínkám na dětství, chuti vrátit se na chvíli zpátky do časů bezstarostnosti a pohádek. Do světů, kde se řeší jen to, jak se dostat na druhý břeh řeky, jestli bude liška doma, a podobně. Důležité je, abychom před skutečností neutíkali pořád. Abychom věděli, že život není pohádka, abychom neztráceli kontakt s vlastními dějinami, i když ty někdy mají své hodně temné stránky.

Nakonec – Žabák se do měsíce vrátí do knihovny, zatímco knížka pana Zídka je moje. Už má na poličce své místo, má záložku a bude mi dělat společnost. Třeba taky jednou na nějakém křtu pohádkových knížek... Podložím si papírek, budu si psát poznámky o žabácích a vykukovat bude historie. Dokud vím, co je důležité, neztratím se.

Autorka: Míša

Knihu Petra Zídka Češi v srdci temnoty si můžete koupit zde.
Kdyby náhodou... Žabákova dobrodružství v novějším vydání... tady ;-)

Petr Zídek