Rozhovory

Marina Stepnova: O psaní, talentu a víře v zázraky

Redakce (09.04.2015)
Marina Stepnova: O psaní, talentu a víře v zázraky Marina Stepnova: O psaní, talentu a víře v zázraky

„Nepíšu ráda, je to těžká, mučivá práce. Dělám to proto, že se cítím zodpovědná za ty schopnosti, které my byly dány nejspíš při narození. Bůh nerozdává dary jen tak. Pokud ti byl dán talent na vyřezávání lžic, vyřezávej lžíce. Nezahálej. Protože někdo ty lžíce potřebuje.“

Marina Stepnova se chtěla stát lékařkou. Vyrůstala v lékařské rodině a tato budoucnost jí dávala smysl. Názor změnila díky učiteli, podle jehož slov mohla více dosáhnout na poli literatury. Dnes Marina redakčně vede jeden pánský časopis, píše knihy, překládá z rumunštiny, nějaký čas se věnovala ruské náboženské poezii.

Její román Lazarovy ženy byl dvakrát oceněn v nejprestižnější ruské literární soutěži Velká kniha, získal si totiž srdce jak poroty, tak veřejnosti. Pracovala na něm pět let, psaní předcházelo dlouhé studium historických materiálů. Zní to suše? Marina si ani trochu nestěžuje. Trávila dny pročítáním nejrůznějších starých memoárů a deníků – jak by to mohlo někoho nudit?

Cokoli, co píše, dává číst nejdřív manželovi, ten je pro ni největším rádcem a oporou. Sama pak své knihy už nečte, má prý totiž sklony dívat se na ně jako na svůj odraz – příliš kriticky. Vidí každý šev, každou nedokonalost…

Lazarovy ženy vzbudily na domácí půdě velké nadšení, kritika upozorňovala krom jiného na svérázné postavy – přestože jsou akademik Lindt i jeho žena Galina hodně divní patroni, stejně jsou čtenářům od začátku do konce blízké. To bylo nejspíš i záměrem autorky. Jak sama řekla, Galinin osud je přece jenom tragický: „Je to žena, která má vše kromě lásky. Soucit si určitě zaslouží.“

Pokud to zní příliš smutně, nepochybujte o tom, že přes všechnu bolest a zoufalství se v tomto románu vždycky najde dost místa pro čistou lásku. A Marina Stepnova v každém případě věří ve šťastné konce.

„Samozřejmě, že věřím. Stojí za to žít, pokud nevěříte v zázraky?“