Rozhovory

Martina Winkelhoferová

Redakce (28.11.2014)

Chybí nám šlechtická soudržnost a také pocit, že všichni jsme součástí velké rodiny. - Říká rakouská historička Martina Winkelhoferová v exkluzivním rozhovoru pro čtenáře Xantypy. Češi jsou prý jedni z nejranějších ptáčat v celé Evropě. Zřejmě se jedná o dědictví po Františku Josefovi 1. Císař pán totiž vstával už v půl čtvrté! Co dalšího z jeho doby přežilo do našich dnů? Čím může být habsburský dvůr inspirativní pro současné „panovníky"? Jak se žilo šlechtičnám a k čemu šlechtictví zavazuje? To jsou otázky, kterými se Martina Winkelhoferová zabývá. Její knihy „historie všedního dne" císařského dvora doby Františka Josefa 1. viribus unitis a ŠLECHTICTVÍ zavazuje vyšly i česky. V záři přijela do České republiky na pozvání Asociace majitelů hradů a zámků a pana Milana Svobody, který je iniciátorem projektu Mosty mezi hrady a zámky.

Právě v rámci tohoto programu, oživujícího netradičními způsoby historii, přednášela na Plešivci v Dubé a v Rytířském sále Českého velkopřevorstvi řádu Maltézských rytířů. S Martinou Winkelhoferovou jsem se setkala v předvečer jejich přednášek v kavárně Salmovského paláce na Pražském hradě. Kromě jejích obdivuhodných znalostí císařského dvora i schopnosti poutavě vyprávět se nedala přehlédnout její takřka aristokratická elegance.

* Jak jste se dostala ke studiu dějin rakouského císařského dvora?

Původně jsem vůbec nezamýšlela studovat dějiny. Přihlásila jsem se na lékařskou fakultu. Jenže zhruba ve třetině studia jsem zjistila.
že to není moje parketa. Odešla jsem z fakulty a dělala pak mimo jiné letušku. Historie mě vždycky zajímala, ale měla jsem z ní trochu strach, protože je to povolání, které nepřináší velký finanční zisk. Nicméně jsem se vrhla
do studia dějin. Bylo mi asi dvacet osm a zjistila jsem, že historie je můj život, že se v ní cítím jako ryba ve vodě. Napsala jsem disertační práci a od té doby jdu touto cestou dál.

* Proč jste se vydala právě do období habsburské monarchie?

Hlavní důvod byl ten, že ke studiu této části rakouských dějin neexistovaly podklady. Lépe řečeno, materiálů jako takových je obrovské množství, v němčině i cizích jazycích, ale nejsou dostatečně analyzovány. Už tenhle fakt vzbudil mou pozornost. Šlo mi o určitý globální pohled. Zajímal mě víc každodenní život než celková politická situace. Císař František Josef je jakýmsi centrálním objektem této epochy. A od jeho dvora se samozřejmě odvíjí má cesta k tématu šlechtictví. Takže můj původní záměr byl zejména zaplnit mezeru v nedostatku prací o každodennim životě šlechty - jak žili, kde žili, co kdo dělal, proč to dělal, kolik měli peněz atd. Měla jsem přitom jedinečnou příležitost dostat se k soukromé korespondenci lidí té doby, což byl jeden z hlavních zdrojů mé práce.

* Letos si připomínáme sto let od začátku první světové války, která vedla ve svých důsledcích k rozpadu Rakouska Uherska. Monarchie sice fakticky zanikla, ale jistá znamení té doby nosíme stále v sobě, přetrvávají kolem nás. Na která z nich byste upozornila? A mimochodem, jak to doopravdy bylo s oním časným císařovým vstáváním?

Císař František Josef skutečně začínal svůj pracovní den v půl čtvrté nebo ve čtyři hodiny ráno. Poté, co vykonal ranní modlitbu, vsunuli do místnosti vanu a přišel lazebník, který císaře umyl. „Umývač" býval často opilý. Omlouval to tím, že je obětí své pracovní doby. Císař byl k němu shovívavý. Nerad své zaměstnance propouštěl. Ale pokud hledáme paralelu s císařovou osobou, pak bych upozornila na jeho celkový osobní morální obraz, na jeho skromnost, pokoru, zodpovědnost. Bohužel dnes nemůžeme říci, že by naši současní „panovníci" měli k těmto vlastnostem blízko. Ale například srovnání s takovým prezidentem Masarykem by se najít dala. Čeští historikové se velmi zajímají o osobnost císaře, a to nikoliv z politického či společenského hlediska, ale právě kvůli jeho osobnosti. Pozoruji u nich jistý obdiv k osobě Františka Josefa. Ovšem nejmarkantnější stopu císařského dvora najdeme po stu letech jednoznačně v kultuře, umění, architektuře. Stačí se podívat na Prahu!

* Nabízíte nový pohled na císaře Františka Josefa. Čím vám osobně nejvíc imponoval?

Je dobré zdůraznit čtyři aspekty vlády Františka Josefa I. V prvé řadě nesmíme zapomínat, že vládl šedesát osm let! Už jenom ta nesrovnatelná délka jeho vlády je něco, před čím bychom se měli sklonit. Druhá podstatná věc byla jeho osobní skromnost - paradoxně k jeho nejvyššímu postavení. To se mi na něm asi nejvíc líbí. Za třetí: František Josef jistě nebyl nejprogresivnější císař, nezajímal se příliš o reformy. Ale spravoval dvaapadesátimilionový národnostní celek skládající se z mnoha jednotlivých národů. Evropská unie je názorným příkladem toho, jak těžké je řídit multinárodnostní komplex. Tento fakt myslím vrhá císaře Františka Josefa do lepšího světla. Jeho úloha byla obrovská. Nezapomínejme na to, že byl, což je čtvrtý aspekt, ochráncem národnostních menšin. A to bychom si měli dnes připomínat, z toho by si také měli vzít dnešní politici příklad.

* Jaký byl vztah císaře k Čechům? ve své knize píšete, že Češi byli jedním z nejloajálnějších národů v monarchii, na druhé straně císaři nedokázali zapomenout, že přislíbil nechat se korunovat se českým králem, k čemuž nakonec nikdy nedošlo...

Termín korunovace byl domluvený už kolem roku 1840, ale nakonec z toho sešlo. Neumožňovala to složitá politická situace. Proto vycházejme ze stěžejního letopočtu 1867. V tomto roce došlo k tzv. vyrovnání. Byl vydán zákon, který upravoval státní zřízení a zajišťoval rovnoprávnou pozici Rakouska jako jednoho sloupu a Madárska jako druhého sloupu monarchie. Ostatní malé národy mírně ustupovaly do pozadí. Císař František Josef by samozřejmě mohl vytvořit modernější strukturu, mohl jít v reformách dál, ale takovou reorganizaci si neumíme vůbec představit, nebyly k tomu podmínky. Musíme si uvědomit, že k tzv. vyrovnání došlo ve smyslu něco za něco. To znamená, že císař byl ochoten upustit ze svých kompetencí, ze svých práv výměnou za ústavu. Musel udělat jisté ústupky, takže jich nebylo možné udělat ještě víc. Organizace a státní správa vůbec byla v monarchii neuvěřitelně složitá. Proti tomu je Evropská unie nic. Pokud jde o vztahy samotného císaře k českým národům, ty byly výborné. Samozřejmě i česká šlechta měla eminentní zájem na dobré spolupráci s císařem a český národ měl velmi solidní pozici v rámci monarchie.

* Zklamaní Čechové si prý na konto císařova nesplněného slibu dovolili malý žert. Jak to doopravdy bylo?

Český mediální podnikatel Jan Stanislav Skrejšovský, jeden z nejbohatších mužů v Čechách, nechal vytisknout na toaletní papír císařovu řeč a poslal tento toaletní papír císaři. Musíme si uvědomit, že národ byl zklamán, pobouřen. Císař se nad touto provokací povznesl a nechal se dokonce slyšet, že ho tato zvláštní pozornost potěšila. Horší bohužel bylo, že posléze začínal z Čech chodit císaři použitý toaletní papír s kýženým příslibem. Obojí, použitý i nepoužitý toaletní papír je pečlivě uschován v rakouských archivech, což vypovídá o tom, že pověst rakouských úředníků dostála svému jménu. Nedávno jeden český historik našel artefakty těchto „prezentů" v rakouských archivech.

* Říkala jste, že František Josef nebyl příliš velký reformátor. Když však hofmistr Hohenlohe realizoval na císařovu žádost úsporný balíček, ve všech „resortech" se začalo šetřit, jen zoologické zahradě v Schónbrunnu a dvornímu divadlu se opatření vyhnula. Za důležité také považuji fakt, že František Josef se nechoval ke kultuře jako soukromá osoba, nýbrž jako státník. Takové přemýšlení dnes bohužel chybí. Byla kultura skutečně tehdy v tak velké vážnosti?

Konkrétní případy se zoologickou zahradou v Schónbrunnu a s dvorním divadlem (Burgtheatrem) mají trošku problematické kořeny, protože obě tyto instituce sloužily lidu. A lid by si velmi rychle všiml, kdyby se v oblastech, které byly určeny k jeho zábavě a rozptýlení, dělaly větší zásahy do rozpočtu. Ne náhodou tedy právě v těchto dvou případech nechtěl císař šetřit. Nutno však podotknout, že Habsburkové měli obecně ke kultuře velice kladný vztah. Pozitivní vnímání kultury a umění bylo součástí jejich výchovy. Nemůžeme tvrdit, že císař František Josef byl bůhvíjak sečtělý nebo že by se výrazně zaměřil na nějakou oblast kultury. Měl k ní spíš všeobjímající vztah. Je také zajímavé, že v Burgtheatru se uváděly hry současných autorů v době, kdy existovala cenzura. Ovšem s cenzurou to bylo tak, že ji v podstatě nikdo nechtěl dělat. Přehazovali si ji jako horkou bramboru z ruky do ruky, a tím pádem se paradoxně v době monarchie dostávaly na jeviště Burgtheatru velmi moderní hry.

* Kdybychom chtěli být škodolibí, řekli bychom, že císařova záliba v divadle šla až tak daleko, že si vedle císařovny Sissi pořídil také jako milenku právě herečku. Jaký byl císařův vztah k oběma ženám?

Císařova žena Alžběta Bavorská byla výbornou manželkou, věrnou společnicí a císař ji skutečně miloval. Bylo to výjimečné manželství postavené na skutečné lásce. Problém nastal ve chvíli, kdy se císařovně blížila padesátka a manželství pro ni začalo být uzavřené. Manželský vztah se ze strany císařovny proměnil ve velmi solidní vztah dobré přítelkyně. Bylo jí jasné, že císař potřebuje ještě něco jiného, a proto mu sama našla přítelkyni, herečku Kateřinu Schrattovou. Patnáct let před svou smrtí zařídila setkání svého muže s touto ženou. Setkali se v malířském ateliéru a bylo to aranžmá vskutku šarmantní a na tu dobu poněkud zvláštní. Nutno říci, že císařovna milenku pečlivě vybírala. Nejednalo se o metresu v klasickém slova smyslu. Šlo o dámu velmi milou, přátelskou a sympatickou, která nebyla politicky angažovaná a nepocházela ze šlechtického rodu. Dámu, která nežárlila, byla velmi loajální, nepsala žádné memoáry a stala se císaři náhradou za manželku. Zda spolu měli intimní styky, není dokázáno. Nesmíme také zapomenout na to, že Kateřina Schrattová byla odměněna ohromující částkou peněz, dostala 50 milionů, takže její finanční profit byl nepochybný.

* Pohled na dějiny císařského dvora 19. století ženskýma očima je vaše velké téma. Která ženská osobnost je vám nejbližší a proč?

Historik se nedostane emocionálně příliš blízko ke všem těm ženám. Nemám vyloženou favoritku. Ale zajímavá a velmi vtipná byla například Eleonora Schwarzenbergová. zvaná Lori, manželka knížete Schwarzenberga, jednoho z nejmocnějších šlechticů rakouskouherské monarchie. Ta nabádala manžela, aby v parlamentu hlasoval pro německé zájmy proti českým, které osobně politicky zastával. Manžel jí byl velmi oddaný a skutečně z ní měl takový strach, že po jednom hlasování, kdy nehlasoval podle jejího přání, odjel na svůj zámek a schovával se tam před jejím hněvem. O tom se dokonce na dvoře čile korespondovalo, vyměňovaly se dopisy ve stylu: Pan kníže Schwarzenberg se schovává, protože se bojí přijet domů, co tomu řekne manželka. Osobnost Lori Schwarzenbergové je velice důležitá také v tom, že to byla žena, která zosobňovala aristokracii a společenské mínění. Byla vstupenkou do šlechtické společnosti, což dokázala mj. i tím, že dovolila rodině Rothschildů, samozřejmě velmi majetné a dobře situované, proniknout do aristokratické společnosti, do které normálně neměl nikdo jiný přístup. Jako žena se těšila velké autoritě v těch nejvyšších aristokratických kruzích.

* Kněžna Lori byla výjimečná žena. Průměrný profil šlechtičny té doby byl jiný...

Lori byla výjimkou. Svým způsobem stála v čele, měla velké sebevědomí, což jí bylo dáno do vínku už coby princezně z rodu Lichtensteinů. Nutno podotknout, že Lori byla opravdu velmi bohatá nevěsta s nepředstavitelně vysokým věnem. Byla zajištěná i po dobu svého manželství s jen o něco méně majetným knížetem Schwarzenbergem, finančně naprosto soběstačná. Měla tedy ten správný podklad k sebevědomí, které ztělesňovala. Ne každá žena byla tak energická jako Lori. Stálo by za to zpracovat její životopis, který zatím neexistuje.

* Jedna z vašich knížek se jmenuje ŠLECHTIC TVÍ ZAVAZUJE. K čemu zavazuje a jaká je podle vás úloha šlechtictví v 21. století?

Za nejzajímavější považuji chování a jednání šlechty ve smyslu stavovském. Nikoliv politickém, ale společenském. Šlechta vystupovala jako jedna velká rodina. Každý udělal pár krůčků dál, aby z toho měli užitek všichni. Každý se vzdal trošky, aby rodina postupovala jako celek. Samozřejmě vykonávali svoje povinnosti, ale jejich vystupování, markantní soudržnost rodů, čili život pospolu, to je něco, co dnešní společnosti chybí. My vnímáme jen povinnosti, výhody atd., ale chybí tady soudržnost a pocit, že všichni jsme součástí jedné rodiny. Takže asi tohle bych považovala za nejdůležitější.

* A k čemu jste se zavázala vy jako historička? O čem bude vaše nová knížka?

Moje příští kniha se jmenuje EINE FEINE CESELLSCHAFT Čili LEPŠÍ SPOLEČNOST. Pojednává o panovnických domech devatenáctého století, o šlechtických rodech ve vztahu k aférám a jak tyto aféry byly mediálně zpracovány. Právě se připravuje překlad do angličtiny a já věřím, že zájemci si knihu budou moci brzy přečíst také v češtině.

Dr. MARTINA WINKELHOFEROVÁ je historička a kunsthistorička. Působí na vídeňské univerzitě a je specialistkou na historii vídeňského dvora a na dějiny šlechty a společnosti doby Františka Josefa I. Přednáší na univerzitě ve Vídni i na Karlově univerzitě v Praze. Zkoumá dokumenty k dějinám tohoto období ve státních i soukromých archivech. Je autorkou četných odborných statí o císařském dvoře a jeho politice, o šlechtě a sociálních dějinách 19. století. U nás vyšly její knihy VIRIBUS UNITIS - CÍSAŘ A JEHO DVŮR a ŠLECHTICTVÍ ZAVAZUJE - OSUDY ŽEN V C. K. MONARCHII. Její nejnovější práce EINE FEINE CESELLSCHAFT na své české vydání zatím čeká.

26.11.2014 Xantypa - autor Lucie Němečková (rozhovor tlumočila Zora Schmidtová)