Rozhovory

Můj život není jako z románu

Redakce (25.09.2013)

Určitě jste o ní už slyšela. Kanadská spisovatelka JOY FIELDING začala psát v osmi letech a dnes je světoznámou autorkou románů o ženách v krizi a o zločincích. Hlavně je to ale obyčejná ženská, která řeší manžela, děti i vnoučata...

Máte dvě dcery, skvělého manžela, vnoučata i popularitu. Nemáte pocit, že žijete svůj skutečný román?

Úlohou spisovatele je vnést do chaosu pořádek. A můj skutečný život je stejně chaotický jako život kohokoli jiného. Takže nežiju život jako z románu. Obzvlášť takového druhu, jaké píšu já. Ty můžou být celkem děsivé. (smích) Rozhodně si ale nestěžuji. Jsem vdaná téměř čtyřicet let za úžasného muže, máme dvě skvělé dcery a dvě nádherná vnoučata. A i když se ne vždy děly věci tak, jak bych chtěla, jsem vděčná za to, jak nakonec dopadly.

Takže byste na svém životě nic neměnila?

Nejsem z těch, kteří tvrdí, že ničeho ve svém životě nelitují a nic by na něm neměnili. Existuje hodně věcí, které bych změnila. Byla bych laskavější a ohleduplnější. Trpělivější a tolerantnější. Nestresovala bych se pro maličkosti. Jako rodič bych byla mnohem důslednější. Kdybych ale mohla změnit minulost, dala bych téměř cokoli za to, aby tu se mnou byli moje rodiče, kteří zemřeli tak mladí. Chybí mi každý den.

Přesto se usmíváte a vypadáte šťastně…

Ze všeho nejvíc je to díky vnoučatům Hayden (3,5 roku) a Skylar (9 měsíců). Trávím s nimi spoustu času. Ty mě vždycky dokážou rozesmát a zvednou mi náladu. No a jednoduše miluji svůj život. Jsem ráda, že můžu dělat to, co zbožňuji, a že lidé z celého světa reagují na moje romány tak pozitivně. Jsem šťastná, že můžu hodně cestovat, jak pracovně, tak pro potěšení. Klepu na dřevo, že jsou moji blízcí zdraví a že žijeme s dcerami ve stejném městě a dobře spolu vycházíme.

Kolik let se věnujete psaní?

Nemůžu tomu věřit, ale profesionálně píšu už víc než čtyřicet let.

Nikdy jste nepocítila syndrom vyhoření?

Ne. I když jsem někdy měla období paniky, že už mě nikdy nic nenapadne.

Za ty roky jste asi absolvovala množství autogramiád. Není nuda odpovídat na stejné otázky?

I když jsem byla někdy unavená, nikdy jsem to nepovažovala za namáhavé. Tak jako mě neunaví psaní knih, neunaví mě ani setkávání s mými fanoušky.

Spisovatel musí být i dobrý psycholog, ne?

Čím více rozumíte lidskému chování, tím lépe jste schopná vytvořit skutečné a uvěřitelné postavy. Studovala jsem psychologii na univerzitě a hodně jsem o této problematice četla. Fascinuje mě lidské chování.

Věděla jste vždycky, že psaní je pro vás ta nejlepší práce?

Ano, miluji vymýšlení nových postav a příběhů. Je to pro mě ta nejlepší práce. Dělám, co mě baví, ale přitom mám i svůj soukromý život. Můžu si udělat vlastní plán, být sama sobě pánem, cestovat, vychovávat děti, starat se o vnoučata… Ale uznávám, že to není pro každého. Mít jen velkou fantazii a hodně životních zkušeností, to ke psaní nestačí. Musíte mít v sobě disciplínu, každý den si sednout a něco napsat. Kdo se chce psaním živit, musí nejprve hodně číst, potom si vypracovat plán a začít psát.

Jak tedy vypadá váš pracovní den?

Většinou začínám v devět ráno a pracuji asi čtyři hodiny. Někdy víc, někdy méně. To je moje ideální pracovní doba. Nikdy však nezačínám pracovat na knize, dokud nemám náčrt, abych věděla, o čem kniha bude, a neznala směr, kterým se budu ubírat. Snažím se napsat alespoň pět stran nebo 2500 slov denně.

Děj je čistě výplod vaší fantazie, nebo se inspirujete vlastními zážitky?

Nejsou to sice příběhy, které se mi staly, ale vždy se snažím do hlavních postav dát něco ze sebe. Takže ve všech mých knihách jsou různé polohy mé osobnosti. Často modeluji místa podle těch, která znám.

Nedávno vyšel váš nejnovější román Potok stínů. Prozradíte kousek z děje?

Je to napínavý příběh plný vzrušení, u kterého vám bude běhat mráz po zádech. Donutí vás otáčet stránku po stránce celou noc až do rána. (smích) Ve zkratce jde o to, že do pohoří Adirondacks vyrazí skupina dost nesourodých společníků. Netuší, že v okolí řádí dvojice šílených vrahů…

V úvodu románu píšete, že loňský rok byl těžký. Přitom se vám právě v roce 2012 narodila vnučka. Co se stalo?

Když pominu narození vnučky, opravdu to nebyl nejlepší rok. Manžel měl na služební cestě ve Vancouveru ošklivý úraz. Šest zlomených žeber, propíchnuté plíce a kromě toho ještě rozsáhlou infekci v krvi a množství dalších komplikací.

Po návratu domů jsme museli zrušit plánované cesty a knižní turné v Německu, Česku a na Slovensku. To se naštěstí přesunulo na podzim. Bohužel v Německu nám ukradli kufry i s mými vzpomínkami z cesty včetně kamery a léků.

Měla jste našlápnuto na hereckou kariéru v Hollywoodu. Proč nakonec zvítězilo psaní?

Chtěla jsem být herečka, ale bylo to frustrující. Příliš mnoho lidí rozhoduje o tom, jestli budete mít práci, nebo ne, a odmítá vás. Byla jsem unavená z neustálé nejistoty, jestli se lidem líbím. Zjistila jsem, že větší kontrolu nad svým životem budu mít jako spisovatelka.

Životopis J. Fieldingové ve zkratce:

* Narodila se v roce 1945 v Kanadě.
* Po ukončení univerzity se stala na krátkou dobu herečkou.
* Její knihy byly přeložené do více než 25 jazyků.
* Mezi její romány patří například Panenka, Trest života nebo Dámy z Grand Avenue.
* Žije s manželem a dvěma dcerami v rodném Torontu.

Co se do rozhovoru nevešlo:

Vaše oblíbená země, město?

Itálie a Paříž.

Oblíbený film?

Originál hororu Invaze zlodějů těl, Rosemaryino dítě, Mafiáni a obě části Kmotra, kterého jsem viděla minimálně třicetkrát.

Zdědila po vás talent některá z dcer?

Starší Shannon Nicol je velmi talentovaná herečka, zpěvačka a textařka. Mladší Annie pracuje pro velkou reklamní společnost a je matkou mých dvou krásných vnoučat.


23.9.2013  Blesk pro ženy