Rozhovory

Nebojím se ničeho

Redakce (20.02.2015)

Kdysi po šesti týdnech uprchl ze studií fyziky a oddal se literatuře. Do první knihy se zakousl však až v pozdním věku a nepovolil. Psal pět let a úsilí se vyplatilo, Bonita Avenue vyvolala u čtenářů nadšení. Ti čeští si teď mohou ověřit, nakolik oprávněně. Nizozemského spisovatele Petera Buwaldu zaujalo, že poprvé v historii vědí vnuci o ledasčem včetně sexu víc než jejich dědové, a postavil na tom svůj příběh vzestupu a krutého pádu Siema Sigeria, skvělého matematika, rektora, ministra školství. O tom, jak kniha vznikala, vyprávěl při své nedávné návštěvě Prahy.

* Rozhodl jste se, že budete spisovatelem až ve čtyřiatřiceti letech. Dost pozdě, že?

A proto jsem chtěl hned napoprvé napsat tlustou knihu, abych dohnal ztracený čas. Chtěl jsem vytvořit něco, co bude vypadat jako čtvrtá nebo pátá kniha, ne jako prvotina. Když začínáte tak pozdě, nemůžete nastartovat kariéru nevýrazně. Dnes jsem šťastný, že jsem se nepustil do psaní ve dvaceti.

* Knihu bonita Avenue jste psal pět let, osm hodin denně. Co jste to vedl za život?

Vycházel jsem z domu jen večer nebo občas o víkendu. Pracoval jsem sedm dní v týdnu a během dne jsem byl za tu dobu pryč jen pětkrát. Čtyřikrát jsem šel k zubaři a jednou na návštěvu ke kamarádovi, kde se hrálo na kytaru. Ale seděl jsem tam s pocitem, jako bych někoho zradil. Chtěl jsem se vrátit domů a pokračovat v psaní.

* Necítil jste se osamělý?

To víte, že ano. Když jsem na knize pracoval dva roky, rozešel jsem se s přítelkyní. Ale když pak byla pryč, všechno na mě padalo, protože v té fázi ta kniha nepředstavovala nic víc než velký, depresivní chaos. Tak jsem tu dívku, která pro mě byla jediným spojením s normálním životem, musel požádat, aby se vrátila. Jinak bych snad byl spáchal sebevraždu. Bylo mi tak smutno!

* To musela být statečná žena, jestli se po tom všem vrátila, když navíc tušila, že si vás při psaní moc neužije.

Trošku jsem zalhal, neřekl jsem jí, co je hlavním důvodem, proč ji volám zpátky. Ale mě si při psaní užije. Můžete se mě zeptat na cokoli, vždy odpovím.

* Z čeho jste těch pět let žil?

Když jsem předtím pracoval v nakladatelství, ušetřil jsem si nějaké peníze. A od nakladatele jsem na svoji knihu dostal hodně vysokou zálohu. Když žijete jako mnich, nechodíte do obchodů, nic neutratíte. Pět let mi stačilo minimum.

* A jaké to bylo, když jste knihu dopsal?

Byl jsem na dně. Měl jsem smlouvu na další knihu a během týdne jsem ji musel podepsat, abych mohl dostat nějakou zálohu. Ale pak se moje první kniha začala prodávat, a všechno bylo jinak.

* Podařilo se vám přesvědčit čtenáře, že jste expert na matematiku, na judo, dokonce i na pornografii. A také na hudbu. Vaše hlavní postava, matematik sigerius, se v hudbě opravdu vyzná. Vážně jste si koupil celý obchod s deskami?

Ano. Přišel jsem na to, že mě při psaní ruší jazz a pop music, které mám rád. Takže jsem první rok psal v tichu. Ale hudba mi chyběla, a tak jsem zkusil poslouchat klasiku a zjistil jsem, že mi v přemýšlení nepřekáží. Začal jsem si ji tedy kupovat. A pak byl jednoho dne k mání celý obchod s vážnou hudbou. Majitel se ho chtěl zbavit, protože se ocitl vedle staveniště a lidé tam přestali chodit. Koupil jsem to všechno, od Monteverdiho po Stockhausena. Tři tisíce desek za tři tisíce eur, udělal jsem skvělý obchod.

* Býval jste prý fanatický čtenář, od koho jste se naučil tu zvláštní práci s časem, který protéká vaším vyprávěním a co chvíli mění rovinu?

Tak psal William Faulkner, třeba v knize Absolon, Absolon. Učil jsem se i od Philipa Rotha. Ale můj pravý mentor byl Gabriel García Márquez v románu Sto roků samoty.

* Vaše kniha se momentálně překládá do šestnácti jazyků. očekával jste takový úspěch?

Nečekal jsem vůbec nic. Když už jsem psal asi dva roky, napadlo mě jednou ve sprše: Co kdybych se dostal do širší nominace na nějakou cenu? Ale hned jsem se okřikl, protože jsem chtěl myslet jen na dalších pár vět, na následující stránku, prostě na psaní. Nemá cenu dívat se dál, protože dokud nedospějete k poslednímu slovu knihy, je to jenom k pláči. Teď už bych zase brečel nad knihou, kterou mám rozepsanou, protože je to zatím tak zmatené, tak nedokonalé. Dokud knihu nedopíšete, jako by neexistovala. Při práci v nakladatelství jsem viděl spoustu knih, které se nedočkaly úspěchu. Takže jsem v žádný úspěch nevěřil.

* A jednoho dne jste byl nominován na dvanáct cen, a řekl jste si: Pane jo!

Přesně. Je to k smíchu, co?

* Jistě máte spoustu zpětné vazby od čtenářů, od kritiky. je to únavné?

Od roku 2010, kdy Bonita Avenue vyšla, mám každý den nějaké interview nebo zmínku v novinách. Čtenáři mi píšou. Nikdy bych nebyl tak blazeovaný, abych tvrdil, že mě to unavuje, protože znám tolik autorů, kteří neměli jedinou recenzi. To musí být hrůza. A proto jsem vděčný i za kritiku.

* Bylo po velkém úspěchu prvotiny těžké začít psát druhou knihu?

Pro mě ne. Víte proč? Protože každá kniha je velký problém. Ale ta druhá není o nic větší problém než ta první. Začal jsem psát hned, jak jsem tu první odevzdal. Dnes to mám složitější jen v tom, že už nemůžu vést stejný mnišský život jako předtím. Kvůli první knize totiž musím cestovat, dávat rozhovory, setkávat se s lidmi.

* Vaše kniha bude stárnout. jste na to připraven?

Když jsem ji psal, byla pornografie dost utajená záležitost, a to se mění, to je pravda. Ale morální zásady z doby, kdy psala Jane Austenová, také zastaraly, a přesto ji lidé čtou. Já čtu Émila Zolu, protože chci vědět, jak věci fungovaly v 19. století. Nemám strach. Nebojím se ničeho.

***

Peter Buwalda (* 1971) momentálně nejznámější nizozemský spisovatel, autor úspěšné románové prvotiny Bonita avenue (2010). Pracoval jako novinář a nakladatelský redaktor. Jeho kniha, příběh vzestupu a pádu významného muže, byla nominována na dvanáct literárních cen, čtyři z nich skutečně získala, vychází v překladu do šestnácti jazyků.

Víkend HN - 20. 2. 2015