Nejslavnějším detektivem je stejně Belgičan Poirot

Redakce (22.09.2010)
Nejslavnějším detektivem je stejně Belgičan Poirot Nejslavnějším detektivem je stejně Belgičan Poirot

SEDMDESÁT TŘI OBJEVENÝCH ZÁPISNÍKŮ AGATHY CHRISTIE VYPOVÍDÁ NEJEN O JEJÍ INSPIRACI

V roce 2004, po smrti Rosalindy, dcery Agathy Christie, se objevil poklad. V její pozůstalosti v rodinném domě v londýnské čtvrti Greenway se našly osobní zápisky slavné spisovatelky. Celkem 73 ručně psaných svazků!
O jejich existenci se vědělo, bylo však známo, že rukopis královny detektivek je obtížně luštitelný. Archivář John Curran se pustil do tohoto úkolu a nabízí v knize Utajené zápisky Agathy Christie pozoruhodné čtení nejen o inspiraci ve své době nejoblíbenější autorky světa. Svoje poznatky a bohaté citace srovnává s její knihou Vlastní životopis a vypráví vlastně další takřka detektivní příběhy.
V roce 1976, když Christie ve věku 85 let zemřela, se jí s celkovým prodejem dvou miliard výtisků podařilo těžko myslitelné – od roku 1920 vydávala rok co rok alespoň jednu knihu.
Je ironií osudu, že autorku vnímanou jako bytostně britskou spisovatelku nejvíce proslavil Belgičan Hercule Poirot, hrdina hned prvního příběhu Záhady na zámku Styles. I když se jistě najdou čtenáři, kteří si nejvíce váží slečny Marplové.
V té době bylo považováno za nezbytné, aby detektiv vykazoval určitou výstřednost. Holmes měl své housle, dýmku a tehdy i kokain, Chestertonův otec Brown zase deštník a klamný dojem roztržitosti, Leblancův Arsen Lupin byl lupič-gentleman. A dalo by se pokračovat. Poirot přišel na svět coby pořádkumilovný Belgičan, zakládající si na svém knírku a na samolibé marnivosti týkající se vlastní inteligence i oblečení.
Christie, píše Curran, se při jeho stvoření dopustila jediné „chyby“ – v roce 1920 z něho udělala „vysloužilého“ člena belgického policejního sboru.
V reálném světě by se v knize Opona z roku 1975 dožíval zhruba 120 let. V roce 1916, když mladá Angličanka pracovala na prvním rukopisu, ji jistě nenapadlo, že by postava malého Belgičana přežila i ji samotnou. Curran dokonce v poznámkách našel dva neznámé a bohužel už nezpracované motivy s jeho pátráním.
Hned od prvního románu se projevoval zřejmý rozdíl mezi Christie a konkurencí. Byla to čtivost jejího podání. V podstatě jde o nelehce definovatelnou schopnost zaujmout čtenáře a přimět ho k tomu, aby hltal text odshora dolů a toužil otočit list, až se obvykle po dvou stech stránkách ukáže, kdo je vrah.
Vyprávění plyne lehce, postavy jsou uvěřitelné a rozlišitelné, navíc většina textu tvoří dialogy, což přispívá ke spádu děje. A zároveň poskytuje možnost rychle měnit průběh pátrání i představování postav údajných vrahů.
Curran připomíná, že číslování zápisníků plnilo spíše evidenční úlohu, protože ten s číslem 2 obsahuje poznámky ke Karibskému tajemství (1964), v čísle 3 je schéma Cestujícího do Frankfurtu (1972), zatímco v čísle 37 záznamy k autorčině prvotině. Dále uvádí, že základní otázky, které si Christie pokaždé kladla, zněly: „Kdo? Proč? Kdy? Jak? Kde? Který?“
Oceňuje Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota (1947), které jsou podle něho nejen jednou z nejlepších povídkových sbírek detektivního žánru, ale vyznačují se také jedinečným konceptem, konstrukcí i zpracováním.
Když Poirot opět plánuje odejít na odpočinek a začít pěstovat dýně, láká ho myšlenka výběru několika případů, které by se staly jeho labutí písní. S výjimkou jediné bylo dalších jedenáct povídek otištěno během jednoho roku od listopadu 1939 do září 1940 v časopisu Strand, což rovněž svědčí o spisovatelčině pracovitosti. Autor rovněž připomíná, že v roce 1948 společnost Penguin Books uvedla v jediný den na trh jeden milión výtisků knih Agathy Christie – deset titulů po sto tisících. Tento odvážný tah slavil úspěch, takže ho po pěti letech opakovala. Je toho víc, co se dozvědí milovníci jejích knih nebo spisovatelé, kteří by se z jejích postupů chtěli poučit.

22.9.2010  Právo  str. 13  Kultura, František Cinger