Neviňátko: Lovkyně informací se vrací

Redakce (19.03.2013)
Neviňátko: Lovkyně informací se vrací Neviňátko: Lovkyně informací se vrací

Má toho hodně za sebou. Víc než většina lidí za celý život. Teď se její život navenek zklidnil: Vanessa Munroeová se přestěhovala do Maroka, bydlí v hezkém bytě s výhledem na moře, s mužem, jenž ji miluje. Jenže od svých démonů člověk neuteče. Po probděných nocích přicházejí útržky spánku a přinášejí s sebou jedině další noční můry. A pak zazní ta tři slova v telefonu a všechno je zpátky.

„Přijedu za tebou.“
To bylo všechno. Žádné sbohem, pouze jeho nevyřčený strach zabalený do tří slov pošeptaných přes dráty do noci. Položil telefon, se zpocenými dlaněmi a roztřesenýma rukama si sedl k počítači a objednal letenku.
Něco potřeboval a obletěl půlku světa, aby si o to řekl.


Starého dobrého Logana něco trápí. Holčička, na jejímž osudu několika lidem z různých důvodů hodně záleží, je už hezkých pár let v rukou sekty a veškeré pokusy o její záchranu dosud selhaly. Soud si s případem neporadí kvůli nedostatku důkazů, média sice strhla k sektě značnou pozornost veřejnosti, ale malá Hannah je pořád vzdálená. Zásah lovkyně informací teď představuje poslední možnost, jedinou šanci.

Skupiny Vyvolených, roztroušené po celém světě, často mění místo pobytu, Logan však má spolehlivý tip, kde se děvče v této chvíli nachází. K tomu má na své straně jednu velkou výhodu – sám v sektě vyrůstal a zná několik dalších lidí, kterým se po dětství stráveném v jejích kruzích podařilo odtrhnout a utéct. Vědí, jak to podivné společenství funguje, jakému nepříteli čelí.

Času je málo a Vanessa jím neplýtvá – během několika dnů už se rozhlíží po Buenos Aires, kde by se dívka podle všeho měla nacházet. Svou malou centrálu si zbuduje přímo v hotelovém pokoji, za pomoci Milese Bradforda, který by se své role ochránce nevzdal za nic na světě. A jsou dobrý tým. Přestože spolupráce s někým tak nekompromisním jako Vanessa rozhodně není jednoduchá a Miles má důvod k obavám.

Vanessa se sektě dostane na stopu celkem snadno; brzy už má přehled o všech třech jejích základnách ve městě. Zbývá pouze zjistit, ve kterém z nich se nachází Hannah, pokud ji ovšem mezitím nepřestěhovali, a dostat se k ní. A unést ji ze země…

FreeJak to udělat? Příslušníci sekty jsou v souladu se svou filozofií neozbrojení, ale přímým útokem by na sebe mohla strhnout pozornost místních úřadů a vyvolat hněv několika set šílených vyznavačů podivného náboženství. Druhou možností je proniknout dovnitř. Otázka, jestli si na to troufá, není namístě – Vanessa Munroeová se nezastaví před ničím. Nepřítel je však docela jiný než kterýkoli předešlý, bojuje jinými zbraněmi, a když se k tomu začnou otevírat staré rány, výsledek najednou není jistý.

Jenže Hannah tam opravdu je. A opravdu potřebuje pomoc. Mnohem víc, než se ze začátku zdálo.

Po horkém africkém podnebí, do něhož nás Taylorová zavedla v předchozím románu Lovkyně informací, se tady ocitáme nejdřív ve slunném, prašném Maroku, a krátce poté v divoké Argentině. Prostředí je znovu naprosto uchvacující, čtenář proklouzává rušnými uličkami, sedá s hrdinkou do ošoupaných taxíků, sleduje noční život v tanečním baru. Co však i tady zůstává Taylorové nejsilnější stránkou, to je naprosto originální příběh, vyprávěný zasvěceným pohledem, s děsivým množstvím konkrétních detailů.

Přestože autorka o některých stránkách svého života vytrvale mlčí, netají se tím, že prožila hodně zla a že se s následky dodnes vyrovnává. Na druhé straně, právě díky těmto zážitkům dokáže svého čtenáře s takovou lehkostí přenést nejen na jiné kontinenty, ale i do jiných duší, zraněných i doufajících. A to všechno je vetkané do napínavého příběhu s nečekaným koncem. Co víc bychom si mohli přát?

* * * * *

ObálkaMunroeová muže prošacovala a sebrala mu zbraň.
Dívka se pohnula – opatrně couvla o krok.
Munroeová si k ní klekla a uchopila ji za ruku, jen jemně, aby nemohla dál ustupovat. „Přišla jsem ti pomoct,“ řekla. „Tenhle zlý člověk teď bude dlouho spát, takže se ho už nemusíš bát. Není ti zima?“
Holčička přikývla, s očima stále doširoka otevřenýma. Rty se jí třásly a snažila se Munroeové vykroutit.
„Máš hlad?“
Dítě přikývlo a přestalo se cukat.
„Odvedu tě někam do tepla a bezpečí a dostaneš najíst, ano?“
Holčička přikývla a trochu se uvolnila.
Munroeová se naklonila dopředu, uchopila její tvář do dlaní a políbila ji na čelo. „Všechno bude v pořádku,“ zašeptala. „To ti slibuju. Jenom musíš být úplně, ale úplně zticha. Můžeš to pro mě udělat?“
Další přikývnutí.
Munroeová si přitiskla ukazovák na rty, a když se ujistila, že dítě pochopilo, co po něm chce, vstala a s vytaženou zbraní otevřela nezamčené dveře.
Skrze škvíru nahlédla do tiché budovy. Strčila do dveří. Vstoupila.
Vnitřek domu vypadal úplně jinak, než napovídalo okolí. Předsíň a dvě místnosti po stranách byly holé a prázdné. Nebyl v nich žádný nábytek, obrazy; nebylo tu nic než závěsy, které chránily okna před zvědavými pohledy. Ze stropu vzadu na chodbě visela slabá žárovka a vrhala jedovatě žluté světlo.
Munroeová kývla na dítě, aby vešlo dovnitř, a s prstem na rtech vybízejícím k tichu ukázala na vydlážděnou podlahu, do nejvzdálenějšího kouta, který byl ze zbytku domu nejméně vidět.
„Počkej tady, ano?“ zašeptala. „Vrátím se pro tebe hned, jak se přesvědčím, že je to tady bezpečné.“ To bylo vysvětlení pro dítě, ne však důvod, proč Munroeová vešla dovnitř. Bylo možné, že ta dnešní výměna, peníze za dítě, byla jen jednorázovou záležitostí, ona ale spíš předpokládala, že tomu bylo naopak; potřebovala dokončit, co započala, musela zjistit, zda tu nejsou další oběti.
Holčička přikývla a pak se z nevysvětlitelných důvodů usmála.