Recenze

Patriarcha v labyrintu samoty

Redakce (13.08.2010)
Patriarcha v labyrintu samoty Patriarcha v labyrintu samoty

Kolumbijský nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez potěšil své čtenáře řadou košatých příběhů. Nová kniha přináší další. Tentokrát však jde o příběh jeho života. Kniha s lakonickým názvem Gabriel García Márquez: Život přináší ohromující množství informací o životě, díle i historickém a politickém kontextu člověka, jenž o sobě, svých přátelích a svém psaní vždy rád mlžil a vytvářel mýty. Autor knihy Gerald Martin - ačkoli ho sám García Márquez pasoval na svého „oficiálního životopisce“ - tyto mýty naštěstí nepodporuje, spíš šikovně boří. Nebývá zvykem, aby tak obsáhlý a objektivní životopis vyšel ještě za autorova života. Nositel Nobelovy ceny, letos třiaosmdesátiletý Gabriel García Márquez, měl text v ruce, ale podle Martinových slov do něj nezasahoval. Umožnil autorovi biografie přístup k dokumentům i k lidem, byl mu k dispozici a pak už vše nechal jen na něm. To je úctyhodné od člověka, který na svou „image“ vždy velice dbal a uměl si ji vytvářet tak dobře, že se mu v době vrcholné slávy dostalo posměšné přezdívky „García Marketing“.



Gerald Martin začíná životopis zeširoka - historií Márquezovy rodiny z otcovy i matčiny strany, která se prolíná s dějinami Kolumbie a v lecčems souzní s osudy rodu plukovníka Aureliana Buendíi z románu Sto roků samoty. Úvodní kapitoly nejprve působí trošku zdlouhavě, ale zpětně je čtenář docení. Jednak proto, že se tu odhalují kořeny mnoha pozdějších prozaikových obsesí - smrtí, pamětí, mocí, vyprávěním - a fobií - z pohřbů, ze samoty, ze ztráty paměti. A jednak proto, že historie Kolumbie je sama o sobě strhující a děsuplnou dobrodružnou četbou. Kde v Evropě by se stalo, aby si „plačící muži a ženy namáčeli kapesníky v krvi padlého vůdce“ jako v Bogotě v dubnu roku 1948 po násilných nepokojích. K nim se připletl i jednadvacetiletý Fidel Castro, kubánský předák na studentském kongresu. Gabriel García Márquez tehdy zrovna v Bogotě studoval - teoreticky se tam mohli setkat, rozhodně se tam oba utvrdili v revolučním přesvědčení.

Chlapáctví a osamělost Po úvodní kolumbijské části přicházejí léta v Evropě a objevování jiných latinskoamerických zemí - Venezuely, Kuby a Mexika. Tato část vrcholí vydáním románu Sto roků samoty, jejichž rukopis musel García Márquez poslat do Argentiny nakladateli poštou nadvakrát, profascinovali, tože neměl dost peněz, aby zaplatil tak těžký balík. Poslal zhruba půlku, na niž mu stačily peníze, pak se vrátil s manželkou domů, zastavili kamínka, fén a mixér, a teprve potom mohli odeslat zbytek. Ve třetí části už Gerald Martin zachycuje „muže velkého světa“ a v epilogu pak jeho vystoupení na veřejnosti z poslední doby, po těžké nemoci již velmi vzácná.
Soupis Márquezova života a díla je dotažen až do roku 2007, kdy se velkolepě slavily jeho osmdesátiny. Objeví se tu všechno, co se šustlo ve vysoké politice, protože García Márquez miloval přátelení se s celebritami. Najdeme tu jeho názory na papeže, na Cháveze, kterého kupodivu neobdivuje tak jako Fidela Castra, na Clintona - třeba v aféře s Monikou Lewinskou hájil k úděsu feministek jeho „chlapáctví“, což čtenář pochopí lépe po přečtení úvodní kapitoly o rodinných vztazích v Kolumbii Márquezova dětství, kde se ženy vesměs staraly i o několik nemanželských dětí svých mužů. K velkým kladům Martinovy práce patří to, že kromě pečlivého zachycení osobního i historicko-politického kontextu dokáže působivě literárně i psychoanalyticky rozebírat Márquezova díla, čímž se množství materiálu propojuje a odkrývají se objevné souvislosti. Dětství v domě prarodičů z matčiny strany, bolestný vztah ke vzdálené matce, bojácná nenávist k nepřítomnému otci, autoritativnímu patriarchovi, jenž synovi matku neustále odváděl, v jedenácti letech nechtěné zasvěcení do tělesné lásky prodejnou ženou na otcův příkaz, léta chudoby a hanby za chudobu, studia v chladném hlavním městě, návraty na tropické pobřeží, pokřivené vztahy k ženám, machistické naparování, námluvy celoživotní družky Mercedes, kterou si údajně vybral, když jí bylo teprve devět let… Takovéto střípky skládají novou lupu, kterou Martin kriticky čte Márquezova díla i jeho zdánlivě nepochopitelné politické kotrmelce. Klíčovým slovem Martinovy knihy je osamělost. Samota se objevuje v názvu Márquezova nejslavnějšího románu a prostupuje celé jeho dílo i život, jako by vše, co kdy udělal nebo napsal, mělo samotu, potažmo smrt, přemoci a zahnat. Autorova touha být viděn, nejlépe ve společnosti slavných lidí, je jen prostředkem, jak se zbavit přízraku osamělosti. García Márquez se rozkmotřil s mnoha spisovatelskými kolegy, když nepřestal obdivovat a hájit Fidela Castra. Vždy si našel způsob, jak Fidela omluvit, diktátoři a autoritativní patriarchové ho totiž odedávna jak je nejvýrazněji patrné v díle Generál ve svém labyrintu, kde místy jako by nepsal o Simónu Bolívarovi, ale po svém vykládal činy a postoje Fidela Castra. V analýze Podzimu patriarchy i Márquezových výroků ostatně Gerald Martin dokládá, že pocity osamělého stárnoucího diktátora popsal autor podle vlastních úzkostných stavů. S Kunderou v sauně Než se Gabriel García Márquez proslavil jako spisovatel, spolupracoval s filmem a živil se jako reportér. Obě profese mu zůstaly i poté. Vytvořil mnoho scénářů, založil a financuje latinskoamerickou filmovou školu se sídlem v Havaně, reportáže a pravidelné sloupky psal donedávna, své nejslavnější žurnalistické texty vydal i knižně. Pro filmovou scenáristiku však nemá nadání, jeho dialogy jsou toporné. A pokud jde o reportáže, je příznačné, jak je tvořil - z hlediska novinářské objektivity se dají považovat přinejmenším za sporné. V jednom případě třeba přijel do dějiště reportáže pozdě, tak si sehnal lidi a událost s nimi prostě znovu zinscenoval. Spíš než reportérem zachycujícím pravdivě události byl vždy fabulátorem, viděl věci tak, jak se mu hodily do vyprávění. A na druhé straně zas mnohokrát ve svých knihách vyfabuloval něco, co později život okopíroval. I na svých prvních cestách za železnou oponu viděl spíš to, co vidět chtěl. Prahu padesátých let například popisuje jako „majestátné, pohodové město, jež bylo v každém ohledu jako kterékoliv ze západoevropských hlavních měst, zdálo se však, že politika její obyvatele ani trochu nezajímá“. Bohužel tu nenajdeme jeho postřehy o návštěvě Prahy v prosinci roku 1968 se spisovatelskými kolegy Juliem Cortázarem a Carlosem Fuentesem, kdy přijeli na Kunderovo pozvání zjistit, co se zde v tomto roce vlastně stalo, a údajně se s ním konspiračně sešli v sauně. Gerald Martin reprodukuje jen Fuentesovo vyprávění, nikoli Márquezovy postřehy. Ty se možná nedochovaly, García Márquez totiž některé písemnosti v rámci vytváření svého ideálního profilu často ničil -nejvytíženějším přístrojem v jeho domácnosti prý byla skartovačka papíru.

Zdroj: 15.1.2010 Hospodářské noviny str. 13 Knihy