PEKELNÁ JÍZDA SVĚDOMÍM SPOLEČNOSTI

Redakce (18.03.2013)

Představovali jste si někdy, jak vypadá peklo? Když jsem byla malá, byl pro mě pojem pekla spojen s tradiční představou plamenů a kotlů, v nichž se vaří voda pro všechny zlé lidi na světě, a čertů popichujících hříšníky bytelnými vidlemi. Později jsem dospěla k představě pekla spíše jako psychického stavu mysli a také pojmy dobra a zla přestaly být vmé dospívající hlavě tak jednoznačně rozděleny. Vsadím se ale, že peklo, jak nám ho představuje americký spisovatel Chuck Palahniuk (nar. 1962), se vybaví jen málokomu z nás. Jeho pekelná jízda má v sobě cosi z filosofie, společenské kritiky, humoru nejtěžšího kalibru, ale ze všeho nejvíc je to skvělá zábava.

Touto okružní cestou za krásami pekel a vlastním sebepoznáním nás provází hrdinka, třináctiletá Madison Spencerová, kterou do pekla přivedlo předávkování marihuanou, anebo ne?

Autor v její postavě projevil až překvapivou znalost duše dospívajícího děvčete. Madison působí velmi živě a skutečně, avšak zároveň je svou vlastní karikaturou, právě tak jako její pekelní společníci a dokonce i rodiče, v nichž se snoubí pokrytectví americké smetánky a skutečná, i když ne vždy dostatečně vyjádřená láska k rodině.

Nebudu vám nalhávat, že se do hlavní hrdinky zamilujete od prvních stránek, naopak - pouť k ní je dlouhá a trnitá, zcela jistě však stojí za to. Madison trvá dlouho, než se přes nabubřelé fráze a povrchně intelektuální pózy (opakování těchto frází začíná lézt časem na nervy) přenese k nalezení svého skutečného já, avšak její sebeironický humor a ostře kritický pohled na okolí i sebe samu z ní činí nepochybně příjemnou společnici na věčnost strávenou v pekle.

V tomto ohledu reflektuje její postava i určité postoje autora, jež jeho (stálým) čtenářům jistě již dávno nejsou neznámé. Sympatické ovšem je, že se autor nepovažuje za osobu s jakousi definitivní pravdou, spíše si hravě střílí ze svého okolí, ale i sám ze sebe.

Dosud živí lidé, k nimž Madison často obrací své vnitřní monology, jsou do jisté míry obrazem průměrného amerického nebo jakéhokoli jiného občana i autora samotného. Všimne si toho každý pozornější čtenář trochu znalý autorova života. Prokletí nejsou jistě knihou pro každého. Nemluvím teď jen o náboženském konfliktu, jejž může určitá část čtenářské obce zaznamenat, ale také o poměrně silném žaludku, který se zvláště při čtení některých pasáží bude jistě hodit.

Pokud ale nebudeme útlocitní, máme velkou šanci si knihu užít. Neříkám, že jsem i přes to nemusela někdy knihu odložit a dát si menší přestávku ve čtení, v některých pasážích autor možná tlačí na pilu až příliš, ovšem vzhledem ke zvolenému tématu a autorovu typickému stylu lze tuto maličkost snadno odpustit. Až člověk knihu dočte, bude vzpomínat na zcela jiné pasáže než na ty, které ho původně znechutily.

Autorova strategie je vlastně až troufale jednoduchá. Palahniuk se zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby měli nejradikálnější křesťané pravdu.

Jeho peklo je kombinací tohoto principu a pokrouceného obrazu podstaty současné společnosti. V pekle, stejně jako na zemi vládne zejména byrokracie, úplatkářství a správné konexe. Zábavné ovšem je, že v pekle jsou všechny tyto nešvary vlastně v pořádku, koneckonců je to peklo, kde jinde by se tyto společenské neřesti měly objevit.

Přesto všechno není hlavní to, o čem kniha vypráví. Pokud je něco skutečným poselstvím díla, je to neochvějná naděje. Naděje, kterou najdete i na těch nejhorších místech. Autor nám vlastně sděluje, že stane-li se vám to nejhorší, vždy je tu možnost využít to ve svůj prospěch.

Ostatně, z vlastních zkušeností vím, a klidně vám to i odpřísáhnu, že představa toho nejhoršího je vždy ještě o něco horší než skutečnost, pokud se ta věc doopravdy stane. Pak už si člověk neříká, co budu dělat - je nucen jednat a fungovat nejlépe, jak dokáže. V zásadě je to princip nezničitelný. Dozvídáme se, že peklo není tak strašné, a ještě více provokativní se zdá být fakt, že Palahniuk má v tomto bodě pravdu: jsou to naše očekávání, a ne překážky, co nás zrazuje.

Autor primárně napodobuje jazyk, jejž by pravděpodobně používala třináctiletá dospívající dívka, pokud by chtěla působit důležitě, v tom lze autorovi přiznat mistrovství. Palahniuk má také dar posuzovat zatraceně realisticky a důležité události popsat stručně a působivě. Jeho jazyk je rovněž velmi obrazný, dokonce v některých pasážích působí dojmem jazyka filmového.

Skoro byste očekávali slova jako střih, záběr a podobně. S postupem děje se vyjadřování hrdinky mění, spolu s proměnou, která probíhá v ní samé. Pomalu mizí touha sobě i čtenáři dokazovat svou výjimečnost a nadání, prázdná slova jsou nahrazena činy. Celkový spád poslední třetiny díla mě donutil přehodnotit i náhled na předcházející dvě, neboť jejich smysl se ukázal teprve v závěru.

V prvních částech byla kniha zábavná, v určitých ohledech trochu otravná (zejména fráze hlavní hrdinky a místy lehce nadbytečné nechutnosti), rozverná, ukazující krásy pekla, ale už méně osobnost a život jeho obyvatel, našly se pěkné a velmi originální nápady, kterémají potenciál čtenáře překvapit i pobavit, ale nějak tomu všemu chyběla „duše“. Tu jí ovšem zpětně vdechlo dočtení závěrečné části příběhu.

Pokud jde o samotné vyprávění, děj o sobě není složitý, příběh je přímočarý a poměrně prostý, což ale autorovi můžeme stěží vyčítat, neboť děj v díle slouží spíše jen jako berlička, jejíž pomocí naplno využije svou originální imaginaci, zábavné nápady a demonstraci společenských názorů. Nikdo nás však nenutí s vyjádřenými postoji souhlasit, nikdo nás nenutí k nadšení a obdivu, Palahniukovým cílem je - ať se nám to líbí, nebo ne - hlavně nenudit. A to, dle mého skromného soudu, kniha do puntíku splňuje.


7.3.2013  Tvar