Recenze

Recenze: Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Aleš Procházka (13.05.2019)
Probudím se na Šibuji Probudím se na Šibuji

Tokijská čtvrť Šibuja je místo, kde se setkávají lidé a přízraky, stejně jako pradávná minulost a žhavá současnost. Není potom divu, že si tu rukama potřásá mladá česká studentka japanologie, její o sedm let mladší položivá verze, která tu tak nějak uvízla při její první návštěvě, a okolo obou vtělení hlavní hrdinky krouží duch zapomenutého, dávno mrtvého japonského spisovatele... Že to zní nečitelně? Kdepak, Probudím se na Šibuji je možná nejjistější český literární debut posledních let.

Skvělou knihu ANNA CIMA - PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI prodchnutou orientální atmosférou u nás najdete za výhodnou cenu.

Čtyřiadvacetiletá studentka Jana se připravuje na psaní bakalářské práce a úplnou náhodou přitom narazí na knihu takřka neznámého spisovatele Kawašity. Přeložené Kawašitovy práce ji uchvátí a přimějí pátrat po jeho dalším díle, ze kterého by šla s trochou štěstí vykutat i disertace. Bohužel ale Kawašitovi česky vyšla jen kniha Zdvojení (která ostatně popisuje dost podobný fenomén, jenž později zasáhne i Janu) a jediná další dostupná povídka je psaná pořádně náročnou japonštinou. Samotné jí překlad povídky nazvané Milenci jde jako psovi pastva, vedoucí práce jí proto doporučí kontaktovat místní rezidentní strašidlo, asociálního a arogantního doktoranda Klímu. (K němu se váže také jedna z mých mála výtek. Výměny názorů s Klímou, který působí jako chudší a odrbanější synovec doktora House, se mi zdály slabší, než mohly být. Nejsou vyloženě špatné, ale úplně uvěřitelně ty rozhovory nezní. Ostatní dialogy v knize jsou přitom napsané docela přirozeně.)

Sedmnáctiletá Jana, toho času na návštěvě v Tokiu, zjišťuje, že nemůže opustit Šibuji. Když se z prostoru jedné z nejrušnějších čtvrtí pokusí vykročit, ocitne se zpět u sochy věrného pejska Hačiko. (Hačiko byl pes rasy akita-inu, který sem každý den utíkal čekat na svého majitele. Čekal tu i mnoho let po jeho smrti, proto nakonec dostal vlastní sochu.) Tím ovšem podivnosti nekončí. Záhy zjistí, že nepotřebuje jíst, pít ani spát, a zdá se, že podobně pozastavené jsou i její ostatní tělesné funkce, včetně stárnutí. S největší pravděpodobností nemůže ani zemřít, i když to nehodlá zkoušet. Zajímavější je, že s okolním světem (kromě elektronických zařízení) interagovat může a lidi ji očividně vidí - jen si jí nevšímají a pouštějí ji okamžitě z hlavy. Trochu podobně to ostatně v Japonsku s cizinci opravdu funguje, místním můžete malinko lézt na nervy, ale jsou příliš zdvořilí než aby to dali najevo. Zanedlouho Jana dojde k závěru, že je s největší pravděpodobností jaksi "rozdvojená" a v Japonsku zůstala její kopie, protože tu má nějaký úkol. Pokud ho splní, podaří se jí vrátit zpátky. Teď už jen zjistit, co má vlastně udělat...

Obě Jany mají docela štěstí na chlapy. Kromě sršatého Klímy jim nezištně pomáhá i japonský mladík Akira, mladší a střelenější bratr Janiny kamarádky. Zatímco starší Janě postupně přirostl k srdci český hejkal, mladší Jana inklinuje zase k japonskému suverénovi. Na rozluštění nevšední situace jsou ale nakonec potřeba oba dva.

Anna Cima se ve své knize zpovídá především z lásky k Murakamimu a magickému realismu obecně – a opravdu, náruživí čtenáři „Murakáče“ (jak mu hlavní hrdinka humpolácky přezdívá) si tu přijdou na své. Murakami ale zdaleka není jediným vlivem, který tu sečtělejší japanofil objeví (přízračná Šibuja, kde je uvězněný „otisk“ sedmnáctileté Jany, připomene třeba Cucuiho Peklo). Na druhou stranu ovšem Jana i její přítel-nepřítel Klíma, elitářsky pohrdají kolegy studenty, jejichž znalosti u Murakamiho začínají a končí japonskou mangou. Malinko elitářsky ostatně vyznívá celá kniha, autorka tu sice sděluje spoustu informací o Japonsku, které nemá šanci vědět nikdo, kdo jej nestudoval, ale dělá to s lehkým mentorským nadhledem. Nelze se ovšem tak úplně divit, pravděpodobně často přichází na různých setkáních fanoušků japonské kultury do styku s řadami rádoby expertů, kteří rádi prezentují Japonsko jako tajemnou a neproniknutelnou zemi se složitou kulturou, do které nemá šanci proniknout nikdo nezasvěcený. (Přičemž oni sami samozřejmě zasvěcení jsou.) 

Ačkoliv postavy mají změněná jména, Jana je naprosto jasně vtělením autorky. Vzhledem k tomu, o jak specifické osobnosti občas jde, se mi také podařilo identifikovat hned několik Janiných spolužáků a známých (s některými jsem se totiž na chodbách Karlovky potkával). Oproti "ukradeným" postavám je zápletka knihy nečekaně komplexní a dává dokonalý smysl, zapadá do ní i vklíněná Kawašitova povídka. (Spisovatele Kawašitu jsem původně považoval za literární fikci, zdá se ale, že opravdu existoval a tvořil. A jeho povídka byla výborná.) O něco hůře je v knize zvládnutá redakční práce, sedmnáctiletá Jana sice píše hovorově, ale to není úplně omluva pro absenci korektury v segmentech vyprávěných z jejího pohledu. Občas se tu vyskytnou i nějaké logické nesmysly (například když autorka zapomene, že i mladší Jana už ví, že Kawašitovo jméno je pseudonym), jsou to ale drobnosti, které sotva stojí za zmínku. Ilustrace jsou na první pohled docela stylové, na jakýkoli další ale působí dost neuměle. Naštěstí jich není moc. 

Probudím se na Šibuji je výborný čtivý debut, jakých se u nás mnoho neobjevuje. Vůbec bych se nezlobil, kdyby autorka psala dál - zajímalo by mě, kam se v příští knize posune.