Recenze

Recenze: Mikko-Pekka Heikkinnen - Sobí mafie

Aleš Procházka (09.09.2020)
Sobí mafie Sobí mafie

Když se řekne „mafie“, severní Finsko přijde na mysl jen málokomu. V laponské pustině na čtvereční kilometr připadají necelí dva obyvatelé, půl roku tu panuje drsná polární noc, za které je lepší nevycházet, a většina místních obyvatel se živí chovatelstvím sobů. A přesto se i tady najde organizace protřelých darebáků, řádně prorostlých do státní infrastruktury, která místním chovatelům nutí nabídky, jenž nelze odmítnout...

Patriarcha mocného rodu Čtyřpatků, Jonás-Guhtur Čtyřpatka (přezdívaný kvůli bohatýrskému chrápání Chrochta) je gauner k pohledání. Velkochovatelské rodině vydobyly výtečnou pozici tvrdé pěsti a ještě tvrdší hlavy jeho otce a dědečka, jejichž přístup se Chrochta rozhodl zdokonalit. Z bandy pokoutních výtržníků, kteří lavírují na hraně zákona, se pod jeho vládou stala regulérní lokální mafie. Chrochta má ve svém koutku Laponska pod palcem výběr výpalného, nekalou hospodářskou soutěž, pojistné podvody a (kdykoliv má dojem, že mu to projde) také nějaké to pytlačení pro radost.

Zločin se vyplácí (přinejmenším dokud se mu někdo nepostaví) a Chrochtovo malé impérium vzkvétá. Rodný dům přestavěl na supermoderní vilu, obléká se do kožešin, jezdí luxusními vozy a pije koňak z minulého tisíciletí (když si zrovna nepřipíjí finskou vodkou, dochucenou sobí krví). Vrásky mu dělá jenom nezvedený syn. Zpočátku se zdálo, že Jouni-Sammeli Čtyřpatka (přezdívaný kvůli trčícímu nosu Frňas) se potatí, už na základní škole byl pořádný sígr a s věkem zrál jako víno. Ale nakonec se jednoho dne trhnul a založil si vlastní konkurenční gang – motorkářský klub Rosomák. Ačkoliv členové klubu jezdí na sněžných skútrech místo harleyů, v páchání vylomenin si s takovými Hells Angels nezadají. A teď se zdá, že mají plán, který by mohl ohrozit Chrochtovu neotřesitelnou pozici...

Sobí mafie je přiznaná poklona žánru gangsterek v čele s Kmotrem a Zjizvenou tváří, šmrncnutá trochou finského podivna a okořeněná suchým severským humorem. Většinou to i funguje. Autor rozehrává své rodinné drama pozvolna, v knize dojde vlastně jen na dvě menší konfrontace, které působí spíš groteskně. Hodně se tu spoléhá na neokoukané prostředí Laponska, zemitou náturu Sámů a absurdní situace, plynoucí z konfrontace dvou generací. Zábavná jsou i přeložená příjmení klanů jednotlivých chovatelů. Vlastnictví sobů, volně žijících zvířat, která se o sebe jsou většinu roku pohodlně schopná postarat, určuje prastarý systém značkování uší. Rodiny se tedy jmenují podle vlastních značek. Sobi Čtyřpatků proto mají na uších čtyři hluboké zářezy, zatímco sobi Uťánků mají useknutou špičku.

Určitá severská rozvážnost může být pro řadu čtenářů kamenem úrazu. Kniha odsýpá docela pomalu a nastávají v ní časové úseky, kdy se vůbec nic neděje. Nepotěší ani postavy, kromě Chrochty, Frňase a vdovy Uťánkové vyznívají všechny docela ploše. Krkolomná finská jména situaci také nepomáhají, některé postavy navíc mají ještě sámské varianty jmen a proto jsem až do konce nebyl moudrý z toho, kdo je kdo a o co občas běží.

Pokud máte rádi dusnou, noblesní atmosféru klasických gangsterek, Sobí mafie vás nejspíš nezaujme (a to samé platí pro milovníky severských krváků). V podstatě celou dobu balancuje na hraně parodie a občas za ni i spadne. Jestli ale fandíte různým Stoletým staříkům a Analfabetkám, knihu si rozhodně užijete. Chce to jen naladit se na stejnou absurdní vlnu a přistoupit na pravidla hry.