Čtenářské recenze

Recenze – Selžeme jednou každý

Redakce (09.02.2015)

Co se v mládí naučíš, jako když ve stáří najdeš. Známé to přísloví, které pochopíme až v době, kdy již máme něco za sebou. Když jsme děti, chceme být dospělými, mít více svobody, řídit si život sami, proto neustále přicházíme do opozice s rodiči a jinými dospělými. Bohužel už nevidíme tu druhou stranu mince, a to jsou povinnosti a starosti, které do té doby řešili za nás druzí a kterým se již pak nevyhneme, ač bychom sebevíc chtěli.

„Mládež v tomhle věku trpí velkou nejistotou. Na jednu stranu si přejí být už dospělí, ale zároveň se ještě nechtějí vzdát svých medvídků a panenek. Chtěli by být osobnostmi, nicméně se drží svých vrstevníků a zoufale touží po přijetí.“

Seržantka Nikki Lisková je rozvedená matka žijící se dvěma dětmi, a aby rodinu uživila, tak pracuje tak dlouho, dokud to jde. Trochu tím ale pocitově zanedbává oba chlapce, mladšího R. J. a dospívajícího Kyle Hatchera. Právě Kyle se prudce zhoršuje na výběrové škole, přijde domů s monoklem a dokonce dostane i varování od samotného ředitele Rodgerse.

Do toho je nalezena již devátá oběť, nejspíše sériového vraha Happy Holidaye, která na poslední den v roce vyskočí z auta na projíždějící limuzínu. Zombie Doe, jak je pojmenována, brzy získá pravou totožnost. Tou zavražděnou dívkou je Penny Grayová – vzdorovitá, nezdvořilá a neuspokojivá v mnoha ohledech s tetováním se znakem pro „přijetí“ – která se snažila vyjádřit, co cítí prostřednictvím básní. Proč byla zavražděna právě ona? Kdo jí zlomil ruku?

„Kdybych já měl šestnáctiletou dceru, nechal bych ji očipovat pro GPS.“

Vyslýchání její rodiny, ale i spolužáků se ujímá nejen Nikki, ale i seržant Kovac. Společně zjistí, že poslední místo, kde byla viděna Penny, je pochybný podnik Rock & Bowl. Tam se pohádala s „kamarádkou“ Brittany, ale popral se tam i Kyle s Aaronem Fogelmanem, nad kterým drží ochrannou ruku i ředitel školy, díky bohatému tatínkovi. Kam se případ vyvine? A brousí si vrah zuby na další vraždu?

*

„Já se jen bojím, aby neudělal nějakou vážnou chybu,“ svěřila se mu. V očích se jí zcela nečekaně zaleskly slzy. „Je to můj chlapeček, Same. Podívám se na něj a vidím ho, když mu byly dva nebo pět, deset let. Nechci, aby vyrostl. Nechci, aby se mu něco stalo.“
„Ale tak dopadneme všichni, Tinks,“ řekl vlídně Kovac. „Tak už to chodí. Vyrosteme. Děláme chyby a učíme se z nich. Tak to je. Jen si vezmi nás dva. Kouřili jsme trávu a chlastali, až jsme se pozvraceli. A taky jsme souložili a propadali z matiky. A podívej dneska. Nejsme mrtví. Nejsme ani ve vězení. Dožili jsme se slušného věku, abychom to ještě mockrát podělali. No tak se porval. Nikdo snad nezemřel. Nech to být. Nemůžeš ho mít na vodítku jako psa.“

„Máte dceru Penelope?“
„Ano,“ odpověděla ostražitě, trochu jako na obranu. „Co provedla?“
'
Žádné: „Je v pořádku?“ Ale: „Co provedla?“

*

Od počátku jsem se v příběhu cítil trochu mimo mísu. Možná to byl jen nepříjemný pocit vetřelce. Ale naštěstí to netrvalo dlouho. Poté, co jsem se více a více dostával do charakterových rysů jednotlivých postav, zjistil jsem, že bych je nalezl i v mé blízkosti. Na psychologii postav tu všechno stojí – boj mezi dospělými a těmi co by už jimi rádi byli. Vražda je jen jedním pilířem toho všeho, neboť prostřednictvím ní se toho může nakonec mnoho zdůraznit. Překvapivý konec byl opravdovou třešničkou.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *