Recenze

Recenze - Zvonokosy

Aleš Procházka (24.09.2019)
Zvonokosy Zvonokosy

Ve Zvonokosech, poklidné vesnici na francouzském venkově, to poslední týdny jen vře. Sousedské neshody dostoupily takové úrovně, že místní samospráva musela nasadit vojsko. A přitom ta mela začala poměrně nevinně - instalací prvního obecního veřejného záchodku.

Klasickou satirickou knihu Zvonokosy u nás za výhodnou cenu najdete zde.

Těžko lze hodnotit literární perly, které prověřil čas a kterým několik generací učitelů prokázalo medvědí službu. Průměrný čtenář se s nejslavnější knihou Gabriela Chevalliera (dočkala se i divadelního a filmového zpracování, v několika případech dokonce české provenience) setká přinejlepším v rámci povinné četby k maturitě. Lehoučký, rozmařilý text, načichlý létem, venkovem a vínem, je tak v podstatě zadupaný do země, odsouzený k rychlému prolistování a (v lepším případě) četbě první a poslední kapitoly. Podobně jako třeba k Babičce nebo k Maryše, vrcholným dílům českého kritického realismu a naturalismu, také do Zvonokos si musí každý najít cestu sám.

Po letech se to podařilo i mně a pokud by se mi podařilo zavést stejným směrem alespoň několik dalších čtenářů, byl bych rád. Zvonokosy jsou malebná vinařská ves v blízkosti Beaujolais. Kronika osudného roku 1923 počíná na konci léta, kdy se čeká na sklizeň hroznů a nikdo nemá pořádně co na práci. To se také ukáže být kamenem úrazu - kdyby k událostem, které stály na počátku zvonokoské aféry, došlo během žní, nikdo by po nich ani nevzdechl. V nastalém tichu před bouří se zvonokoský starosta Bartoloměj Pěšinka rozhodne získat body do příštích starostovských voleb a zbudovat ve vesnici první veřejné sociální zařízení. Budka s pisoárem má sloužit především ke zkulturnění hygienických podmínek ve vesnici a navíc poskytuje místním mužům pohodlí a soukromí při vykonávání potřeby. Nový vynález si získá značnou oblibu především u dospívající mládeže, která jej začne používat jako místo pro setkávání a socializaci. Bohužel, záchodek byl poměrně necitlivě umístěn do vedlejší uličky po straně místního kostela, přímo naproti bytu pobožné staré panny Čubičkové. Ta má na pokřikující, obhrouble žertující a často také nedostatečně oděné jinochy výhled z první ruky, na což si vytrvale stěžuje místním duchovním i světským autoritám. S pochopením se u nich však nesetká a když se mladiství chuligáni doslechnou, že na ně byly stížnosti, své (dříve nevědomé) pohoršující úsilí zdvojnásobí. 

Situace eskaluje, postupně se do ní zapojují všichni místní prominenti, slovo dá slovo, sklenička skleničku a facka facku - a neštěstí je na světě... Chevallierovo vyprávění je zemité, košaté, od hlavní dějové linky často odbíhá do podrobných charakteristik jednotlivých postav a neustále se vrací ke dvěma tématům, která jsou pro Francouze typická. Opojná moc vína a ženská krása, to jsou atributy, na které autor nedá dopustit. Navíc se zdá, že v éře před masovým nástupem industrializace, digitalizace a motorizace platila volnější společenská měřítka, především na venkově. Pokud jsem kroutil hlavou nad Saturninem, kde pan Jiří s nostalgií vzpomíná na svého strýce, který pil třicet plzní denně, nad francouzským hokynářem Čuprem a pošťákem Papáčkem, kteří zvládli až šedesát sklenic vína, bych si hlavu nejspíš ukroutil. (Dalo by se spekulovat o tom, zda bylo tehdejší víno stejně silné jako to naše a jak přesně velká je taková sklenice. Na první otázku mohu odpovědět, že síla vína se za posledních sto let příliš neměnila; u druhé otázky se pustím na tenký led a bez ověřování bych si odvážil tvrdit, že šlo přinejmenším o poctivé dvě deci.) Ze Zvonokos zavání víno podobně jako ze Švejka pivo - a podobně starosvětsky rozšafně to i působí. Stejné pozornosti se dostane něžnému pohlaví, které autor opěvuje v podstatě ob stránku; jedná se o éru před nástupem moderních supermodelek, kdy byly měřítkem krásy především zdravě oblé tvary. V těch nalézá Chevallier mimořádné zalíbení, na druhou stranu je ovšem třeba říci, že podrobné nadšené popisy nikdy nesklouznou k vulgaritě a ženské postavy mají na dění ve Zvonokosech rozhodující vliv.

Zvonokosy pro mě byly podobným zjevením jako kdysi Dekameron, ve kterém jsem s úžasem zjistil, že i naši předkové se uměli bavit. A leckdy bouřlivěji, než bychom to dnes zvládli my. Vyzdvihnout musím i překlad, nad kterým musel český překladatel doslova strávit mládí (a nejspíš na něj padla i nejedna sedmička vína). Pro ty, kteří si časem našli cestu ke klasické literatuře a klasické hudbě, se jedná o takřka dokonalý zážitek s atmosférou Vančurova Rozmarného léta.