Recenze

Román mezi životem a smrtí

Redakce (13.02.2015)
Román mezi životem a smrtí Román mezi životem a smrtí

Najednou ztrácí sílu. Nebo je to opravdu jenom únava? Brzy to přejde. Ne, nepřejde, opravdu slábne, k tomu se přidává nechutenství a bolesti zad. Lékaři podle příznaků nejsou schopni určit diagnózu a výsledky všech testů jsou negativní. Papírově tedy Boris opravdu je v pořádku.

Ze začátku mu nevěří ani Caroline, jeho životní partnerka, ostatně Boris mívá sklony k hypochondrii. Ovšem tentokrát zjevně nelhal, jeho stav se zhoršuje, začíná ztrácet cit v končetinách a pár dní po převozu do nemocnice už s okolím komunikuje pouze drobnými pohyby – bradou nebo víčky. Pak vůbec.

Borisovi je 29 let a jeho život dosud nebyl ničím výjimečný. Nikdo neví, co se děje. Za Borise teď dýchá přístroj a sám je sotva schopen říct, že trpí bolestmi.

Hlavně bych rád, kdybys pochopil, že jsem neměl na vybranou. Prostě to bylo takhle, stihla mě neznámá choroba, ochrnul jsem a uvízl v téhle věci, nevím, jak to nazvat. Bylo to, jako by se mi pod nohama, pod postelí, otevřela nějaká nová realita a já se do ní se zavřenýma očima potápěl. S jedinou otázkou: jak z toho ven?

Mozek, zbaven jakýchkoli podnětů zvenčí, si začne vytvářet vlastní scénáře, a není to procházka růžovým sadem. Naopak, cesta vlastními závity, dosud nepoznanými zákoutími své mysli, kterou je Boris nucen podniknout, je spíš kalvárie. Bezesporu nejtragičtější je na tom fakt, že není schopen identifikovat tento svět jako smyšlený. Vnímá jej jako – jedinou – realitu.

Tak se kolem jeho lůžka nejdřív začne hroutit pokoj, což je celkem pochopitelné, tato starší nemocniční budova již déle potřebovala rekonstrukci. Každopádně tenké plachty, které jej oddělují od staveniště, zatímco čeká na převoz, jsou slabou ochranou – co když mu prach a rozdrcená omítka ucpou jeho dýchací trubici? Opravdu to vypadá, že se pomalu začíná dusit. Proč si toho nikdo nevšiml? Matka dále tiše rozmlouvá s ošetřující sestrou, copak to nevidí?

Boris ve svém novém šíleném světě umře nespočetněkrát, zas a znova, umře i ve smrti, protože smrt dost možná není tím, za co jsme ji dosud měli, dost možná není tak definitivním koncem, jak bychom si přáli, když už jsme prošli tolikerou bolestí, že víc snad nemůžeme unést…

Razonův román je naprosto děsivou groteskou, hlubokou existenciální studií a zároveň taky překvapivě prostým příběhem člověka, jehož potkalo neštěstí a jehož jedinou nadějí v absolutní temnotě byla žena, kterou miluje a která miluje jeho. Nominace na Goncourtovu cenu ani vášnivé diskuze, které kniha vyvolala, jsou pak už jenom samozřejmým důsledkem.

Tohle tě zajímá, co, smrt? No ovšem, jsi jako všichni ostatní. Chtěl bys vědět, jaké to je, umřít. Zdá se, že ve snu člověk nikdy neumírá, nikdy nezakusí ten konečný pocit. Probudí se, zpocený, oči vykulené, hrůzou plné kalhoty. Kouká kolem sebe zmateně, až se věc vyjasní: Byl to zlý sen, nic víc. Ale když umřeš doopravdy, probíhá to jinak. Budu ti to vyprávět. Můžu ti povědět všechno dopodrobna. Během své cesty jsem se o smrti dozvěděl hodně. Byl jsem jako každý, kdo nevěří v Boha, myslel jsem, že život se prostě zastaví. Myslel jsem si také, že jsem humanista, že otázky náboženství, identity, civilizace se mě netýkají. Ale když člověk vstoupí na neznámé území, když si sáhne na samé dno a rozdírá nejspodnější končiny své bytosti, není to vždycky pěkné. Až doteď jsem se domníval, že člověk zemře a věci zůstanou, jak jsou. Přejde se ze světla do tmy, jako když se vyhodí pojistky; ale tak to vůbec není…