Recenze

S indickostí v patách

Redakce (13.08.2010)
S indickostí v patách S indickostí v patách

Britské Booker Prize se dostalo dalšímu z románů anglicky píšících koloniálních autorů – indické spisovatelce Kiran Desai. Dědictvím ztráty Desai nazývá především zakořenění v indické tradici a neschopnost uniknout návykům i způsobům myšlení.

Indický román není třeba českému čtenáři nijak zvláště představovat a také jméno Desai mu patrně bude povědomé. Autorka nově vydaného románu Dědictví ztráty Kiran Desai je totiž dcerou Anity Desai, jejíž román Hry za soumraku vyšel v Odeonu roku 1986. Spolu s dalšími dvěma autorčinými romány byly Hry za soumraku nominovány na prestižní literární cenu The Man Booker Prize, avšak ani v jednom případě Anita Desai neuspěla. O to překvapivější se může zdát udělení téhož ocenění její dceři Kiran Desai, coby naprostému outsiderovi, právě za Dědictví ztráty v roce 2006. Tato anglicky píšící autorka indického původu si ve svém románu všímá mnoha závažných problémů současné společnosti: globalizace, rasismu, fundamentalismu, terorismu, emigrace či ekonomické prosperity jednotlivých částí světa. Činí tak s pozoruhodnou lehkostí, nadhledem a vtipem. Děj románu se rozbíhá v osmdesátých letech minulého století na úpatí Himálají v oblasti severovýchodní Indie, ale zavede čtenáře i do dob koloniální Anglie nebo do ulic Manhattanu. Představuje nám tedy místa, která autorka důvěrně zná, neboť se narodila v Indii, vystudovala v Anglii a v současné době žije ve Spojených státech amerických. V oblasti indicko-nepálského pohraničí strávila několik let svého dětství.
Do takto načrtnutých prostorových souřadnic autorka umisťuje pětici klíčových postav: bývalého soudce Džémúbháí Patela, jeho sedmnáctiletou vnučku Sai, jejich kuchaře, kuchařova syna Bidžua a mladého nepálského učitele Gyana. Jednotliví hrdinové se od sebe značně liší a právě velké rozdíly v jejich původu a způsobu myšlení přispívají k „plastičnosti“ celého díla – koláže krátkých scének ze životů jednotlivých hrdinů. Současně však mají všechny postavy cosi společného. Tím, co je spojuje, jsou především nesnáze při hledání vlastní identity uprostřed měnící se postkoloniální indické společnosti.
Asi nejvýraznější je to v případě soudce Džémúbháí Patela, kterému se nikdy nepodařilo zařadit do společnosti. Rodnou zemi opustil jako mladík v době koloniální éry s cílem stát se pravým anglickým gentlemanem, a už tehdy některými indickými zvyklostmi opovrhoval. Nicméně skutečná Anglie se podstatně lišila od té, kterou si představoval. Trpký pocit odlišnosti byl samozřejmě ještě umocněn jeho původem či výslovností. Po návratu do Indie se musel vyrovnávat s „příliš indickým“ chováním své ženy, kterou po čase zavrhl a nepřímo tak způsobil její smrt. Přílišné indickosti čelil dodržováním mnoha anglických zvyků, a to i takových, ke kterým neměl vztah nebo patřičné předpoklady. Kromě pověstného čaje o páté chodil na lov, přestože byl mizerný střelec a nikdy nic netrefil. Nakonec se odebral do ústraní a coby zahořklý penzista s poangličtělým způsobem života se stal trnem v oku mnoha místních obyvatel.
„Indickost“ se střetává se západní tradicí také v osudech dalšího z obyvatel Patelova domu – jeho vnučky Sai. Ta byla vychována anglickými řádovými sestrami a osvojila si tak západní styl života. Po nešťastné smrti svých rodičů byla poslána do soudcova domu, kde se zamilovala do svého učitele matematiky Gyana. Po počáteční idylce dojde mezi milenci k roztržce. Důvodem je opět odlišné vnímání okolní společnosti. Gyan je chudý frustrovaný mladík, který se chytá první příležitosti a stává se stoupencem hnutí indických Nepálců za samostatný stát. Gyanovi a jeho druhům vadí anglický styl života především proto, že je úzce spjat s určitým sociálním postavením – „anglickost“ chápou jako zlo, které zvětšuje rozdíly mezi lidmi. Autorka tu vychází z konkrétní historické události a prostřednictvím činů stoupenců hnutí ukazuje, co všechno se skrývá pod rouškou nacionalismu. Problém hledání vlastní identity Kiran Desai naopak zvýznamňuje v postavě Bidžua, syna chudého kuchaře, kterému se podařilo dostat do USA. Tam se načerno potlouká od jedné špatně placené práce k druhé, přičemž se postupně vzdaluje snu, ve kterém se stal řádným americkým občanem, užívajícím si alespoň části výhod této země. Bidžuovi se v Americe nedaří především proto, že nehodlá opustit některé zvyky, které si přivezl z rodné země. Z těchto důvodů si hledá práci v restauracích s majiteli indického původu. Ale i tam naráží na problémy: odmítá pracovat v jedné restauraci s Pákistánci, nebo tam, kde se vaří hovězí.
Právě tyto pasáže patří z celé knihy k těm nejhumornějším. Kiran Desai výstižně líčí naivitu, s jakou se mnozí obyvatelé chudých zemí vydávají za svým snem do Ameriky, ale také všechny nesnáze a úskalí, kterými musejí jako přistěhovalci projít: „,Jsem tu správně na americkém zastupitelství?‘ otázal se Bidžu stráže před budovou s impozantní fasádou. ,Tohle je zastupitelství USA!‘ Popošel dál: ,Kde je americké zastupitelství?‘ zeptal se kolemjdoucího. ,Tamhle,‘ ukázal na budovu, kde stál předtím. ,To je zastupitelství USA.‘ ,To je totéž,‘ odsekl muž netrpělivě. ,Raději si to ujasni, než vlezeš do letadla.‘“ Ke čtivosti přispívá i zdařilý překlad Blanky Pešinové, román je navíc opatřen rejstříkem hindských slov a doslovem s komentářem vybraných problémů od Markéty Musilové. Kromě vtipu, který velmi jemně, nenásilně prostupuje celou knihou, nakládá autorka mistrně i s popisem, ať už se jedná o krásy Himálaje nebo omšelost kuchyně, ve které zrovna Bidžu pracuje. Intimní témata Desai naopak popisuje v jejich naturálnosti, aniž by se však uchylovala k laciné obscénnosti – daná situace jí slouží čistě jako dokreslení charakteru dané postavy, případně situace.