Recenze

S Vallonem do Číny – ať nám hvězdy ukáží cestu!

Redakce (10.02.2015)
S Vallonem do Číny – ať nám hvězdy ukáží cestu! S Vallonem do Číny – ať nám hvězdy ukáží cestu!

Na tento článek se chystám už hezkých pár dní a jaksi pořád nevím, jak začít. Určitě to znáte – máte před sebou knihu, která se vám líbila, ale fakt moc. A teď jak to někomu vysvětlit…

Možná nijak – pravý knihomol moc dobře chápe. A koneckonců tady se jedná o autora, jehož jméno už u nás není neznámé. Před dvěma lety těsně před Vánoci se na pultech knihkupectví objevila Cesta sněžných ptáků a díky ní se Robert Lyndon mnohým čtenářům velmi dobře zapsal do paměti.

A teď se Vallonova družina vrací… Určitě si pamatujete Wulfstana, divokého, nevypočitatelného Vikinga (kterému bych tedy já osobně nevěřila ani nos mezi očima!), krásného, tichého lučištníka Waylanda, nebo třeba Hera, mladíka, jenž toho s mečem na bojišti moc nevykouzlí, ale zase jako schopný lékař a vědec dokáže vytrhnout zraněné ze spárů smrti.

Do lampy narazila můra. Hero ji zachránil, ale vzápětí ji uviděl, jak letí zpátky a tluče křídly o sklo. Když si je spálila a spadla na stůl, začala se kroutit. Zvedl oči k nočnímu nebi.
„Dnes svítí hvězdy jasně. Připomínají mi nebe nad Islandem a polární záři na Rusi.“
Vallon si ještě nalil. „Já si vzpomínám, jak jsem se v Severním moři vyzvracel z podoby a v lesích na Rusi se živil polévkou z mechu.“


Další vám třeba už z paměti vyklouzli, já bych si taky rozhodně nevzpomněla na všechno, ale to ani není zapotřebí. Císařský oheň je napsán tak, aby příběh pochopil i čtenář, který nečetl Cestu.

Taky vám asi ani nemusím říkat, co se stane, když dostane Vallon nabídku podniknout rádoby diplomatickou pouť do daleké, předaleké Číny. Ona to nakonec ani nabídka není. Spíš rozkaz. V 11. století, kdy nebyly ani pořádné mapy a na rozlehlém neprobádaném území se daly čekat ozbrojené tlupy na každém rohu, by se tam asi ani nikdo dobrovolně nevydal.

Přičtěme k tomu nekonečnou poušť, písečné bouře, pak zledovatělé vrcholky hor, a přivítání na hranicích Číny možná nebude zrovna přátelské.

Vallonovi padl pohled na katapult – prak s metacím břevnem dlouhým šest metrů, jehož kratší konec byl zatížený košem písku, který musel vážit skoro tunu. Obrátil se k Wulfstanovi. „Používal jsi katapulty ve Středomoří. Co tohle zařízení dokáže?“
Wulfstan zkoumal stroj zkušeným zrakem. „Řekl bych, že vrhne skoro patnáctikilový kámen dobře sto padesát metrů.“
„Jak daleko by to vymrštilo vévodu?“


Do toho kousek tajemství, jaký nesmí chybět v žádné knize. Objevuje se mladík, který se za každou cenu chce přidat k výpravě. A z nějakého důvodu se chová trochu podezřele. Ale zase na koni jezdí jako ďábel, tak proč ho nevzít? Vždyť už se v boji uvidí, jestli z něj bude pořádný chlap!

Zpomalil do vyčerpané chůze, držel se za žebra a potácel se, jako by měl jednu nohu kratší. Hlava mu pořád ještě krvácela. Když si osahal lebku, nahmátl obnaženou kost. Právě jsi zabil člověka, blesklo mu hlavou. Jaký je to pocit? Odporný. Ale je to tak jednoduché. Stačí k tomu beznaděj, nic víc.

A na závěr – hlavu našim dobrodruhům zamotají i ženy. Žádná přehnaná romantika u Lyndona nehrozí, a koneckonců na pány doma čekají krasavice, které ulovili na předchozí výpravě – ale občas je těžké ubránit se pokušení…

Císařský oheň je naprosto skvělá kniha, Lyndon mi jako spisovatel přijde ještě sebevědomější než posledně, a to, co přináší na těchto téměř pěti stech stránkách, je prostě jeden velký čtenářský zážitek. Jděte do toho!

Míša
bux.cz


Děkuji paní redaktorce Daňkové, že byla tak hodná a dala mi text k přečtení s předstihem. Ještě jednou – díky :-)

* * * * *