Recenze

Se smutným úsměvem Alexandra Dubčeka

Redakce (25.02.2013)

Howard Jacobson (nar. 1942) bývá označován za britského Philipa Rotha či židovskou Jane Austenovou. Zatímco s prvním jmenovaným jej pojí zájem o mnohovrstevnatou židovskou životní zkušenost, židovský smích i zármutek a záliba v literárním ztvárňování svých altereg, k dílu Jane Austenové odkazuje Jacobsonova mistrovská konverzační komika. Také v románu Finklerovská otázka (2010), první Jacobsonově knize přeložené do češtiny, nalezneme prvky amerického židovského psaní a britské prozaistiky, které zastřešuje Jacobsonův literární talent, jeho výjimečná schopnost vybudovat humoristický román na velmi nehumorném, závažném základu.

Centrálními postavami knihy jsou tři přátelé: devadesátiletý vdovec Libor Ševčík, někdejší hollywoodský novinář a český emigrant, o generaci mladší, ale rovněž ovdovělý Sam Finkler, autor veleúspěšných populárně naučných filosofických knih (typu Existencialismus v kuchyni a Příručka domácího stoicismu), a jeho svobodný spolužák Julian Treslove, jehož mlhavý přístup k životu nejlépe dokumentuje fakt, že se živí jako univerzální dvojník celebrit – vypadá totiž jako kdokoli a zároveň nikdo.

Libor a Sam jsou židé, a jakkoli neortodoxně ke své zděděné víře přistupují, pro Juliana představuje jejich víra palčivé tajemství, kterému by rád přišel na kloub. Židům dokonce podle příjmení Sama, svého celoživotního nejlepšího přítele a úhlavního nepřítele v jednom, přezdívá finkleři.

Na rozdíl od židů lze finklery detailně analyzovat bez antisemitské pachuti, a Julian tak může nerušeně bádat nad tím, kde tkví kořeny vrozené židovské cílevědomosti, profesních i mileneckých úspěchů, kterých se jemu samotnému nedostává.

Zatímco finkleři představují vyvolený národ s mimořádně rozvinutou schopností přežít, Julian, který před pracovními i osobními neúspěchy utíká k tragice italských oper a touží po ženě s chatrným zdravím, jež by mu skonala v náručí jako Mimi v La Boheme, je jejich přímým protikladem.

Snad proto se Julian poté, co se jedné noci stane terčem loupežného přepadení, které na základě svých nepříliš přesvědčivých domněnek vyhodnotí jako antisemitské, v sobě pokusí nalézt své finklerovské já, a konečně se tak vymanit z dosavadní gójské smůly.

Jinými slovy, Finklerovská otázka na pozadí příběhu krás i úskalí mužského přátelství a obecné lidské touhy dojít v životě naplnění glosuje Julianovýma naivníma očima židovství ze všech možných úhlů.

Židovská víra představuje nejstarší z velkých západních náboženství, které si klade za cíl odpovídat na odvěké otázky po smyslu a povaze lidského života a které se zároveň odnepaměti potýká s antisemitismem. Jak Julian pátrá po původu tohoto protižidovského naladění, vynořuje se mu středověká představa krutého žida požírajícího neviňátka, Shakespearův Shylock i do černé zahalení ortodoxní židé, kteří se v současném Londýně setkávají s negativními reakcemi okolí, úměrně odmítavými tomu, jak se ke svému okolí vyhrazují oni sami.

V jedné ze závěrečných scén zabrání Julian šikaně mladého ortodoxního žida a ptá se sám sebe: „Tak proč se takhle oblíkáš? Tak proč se před nimi takhle předvádíš? A tos nám nemoh aspoň poděkovat? A proč ses na mě díval jako na nějakou divnou »věc«?“ V jeho slovech, jakož i na mnoha jiných místech textu, zaznívá odpor ke všem druhům extremismu, nejen židovského a muslimského, ale i k evropskému rasismu.

Mnohokrát je v knize připomenut kulturní přínos židovských novinářů, herců a komiků, v němž se zúročuje jejich vrozený smysl pro humor i sebeironii, ale také genialita židovských hudebníků, skladatelů, stejně jako pozdějších prozíravých hudebních manažerů rockových skupin. Ostatně právě britské židovské kultuře buduje jedna z postav románu muzeum, které je od počátku odsouzeno k nemilosti propalestinsky laděné veřejnosti.

Není asi nutné zdůrazňovat, že se děj odehrává v době, kdy otázka Izraele rozděluje nejen britskou společnost, ale i samotnou židovskou obec.

V knize vedou Sama Finklera jeho vlastní protiizraelské postoje k tomu, aby se stal členem sdružení Zahanbených židů, jehož židovští členové se stydí za nehumánní izraelské postupy vůči Palestincům a zpochybňují legitimitu Izraelského státu.

V tomto směru přichází české vydání Finklerovské otázky snad v ještě aktuálnější době, kdy svět rozděluje názor na přijetí Palestiny do OSN. Jacobsonova kniha k složité problematice izraelsko-palestinské legitimity přistupuje velmi osvíceně, její východiska i mrazivé závěry jsou překvapivě komplexní.

Finklerovská otázka ale není vleklou agitkou na téma Blízký východ. Nelehké a ožehavé politicko-náboženské tematice se Jacobson věnuje v intencích ryzí humoristické prózy, blízké dílu Davida Lodge či Kingsleyho Amise. A Jacobson coby humorista skutečně exceluje.

Stránku za stránkou zúročuje svůj vynikající cit pro jazyk a slovní komiku, skvostně pracuje s pointováním i gradací textu. Jeho kniha nepostrádá hloubku a literární preciznost, a svým způsobem tak pozvedá humoristickou literaturu znovu do výšin, daleko od zemitých pseudobžund autorů typu Arto Paasilinny.

K Jacobsonovým přednostem patří i velmi dobrá erudice, již ilustruje přesvědčivé zapojení českých reálií do děje knihy, například v titulku tohoto textu citované přirovnání k tragickému Dubčekovu úsměvu („Ale usmíval se tak smutně, poraženecky, jako Alexandr Dubček v osmašedesátém.“).

Jacobsonova Praha a češství obecně je ve Finklerovské otázce životné a neotřelé a opět omnoho délek převyšuje méně povedené snahy jiných autorů, kupříkladu žalostně nevydařený pokus populárního norského autora Jo Nesboa o ztvárnění Prahy v krimi Pentagram.

Jacobson, který ve Finklerovské otázce jedinečně propojil humoristickou, vztahovou a židovskou literaturu a dal vzniknout nesmírně veselé, a přitom velice smutné knize, knize odlehčené a zároveň velmi chytré, za ni plným právem získal Bookerovu cenu roku 2010.

Zvítězil tehdy v silné konkurenci význačných autorů Salmana Rushdieho a Iana McEwana a ve svých osmašedesáti letech se stal nejstarším držitelem ceny od roku 1980, kdy připadla (tehdy o rok staršímu) Williamu Goldingovi.

Dodejme, že posledním komickým románem oceněným Bookerovou cenou byli Amisovi Staří parťáci v roce 1986. Nestává se často, aby se humoristická literatura přiblížila literárnímu vrcholu, ale Howardu Jacobsonovi se to podařilo. S jeho Finklerovskou otázkou se zrodil skvělý román s potenciálem oslovit velké množství čtenářů. Přeji této zdařilé a bohaté knize, aby jej naplnila i v českém prostředí.


7.2.2013  Tvar