Rozhovory

Skutečný zločinec je čtenář

Redakce (03.03.2015)
Skutečný zločinec je čtenář Skutečný zločinec je čtenář

Francouzský spisovatel Pierre Lemaître je autorem velmi nevšední detektivní série s Camillem Verhoevenem – rtuťovitým komisařem trpasličí postavy, ale velkého charakteru, jehož doplňuje nadmíru vzdělaný kolega Louis (česky vyšel zatím pouze druhý díl s názvem Alex, Kniza Zlín, 2014). Jeho poslední román tematizující společenský chaos spojený s všeobecnou rekonstrukcí utrpěných křivd v období krátce po první světové válce Na shledanou tam nahoře (česky Odeon, 2014) navíc získal nedávno prestižní Goncourtovu cenu. Lemaître je autor, který rád znesnadňuje rozlišení mezi žánry a literárními kategoriemi. Své romány utváří v rámci sofistikované stylistické hry, včetně řady odkazů na jiná umělecká díla – aniž je však zbavuje čtivosti a napětí, které čtenářům téměř nedovolí odtrhnout zrak od letících řádků. Rozhovor, který probíhal během autorovy prosincové návštěvy Prahy, se nesl v hravém, lehce nadneseném tónu.

Na konci svých knih obvykle uvádíte řadu autorů, z jejichž děl jste si literárně vypůjčoval. Je to z vaší strany způsob, jak jim vzdát hold či jak se hlásit k určité literární tradici, propojit se do specifického kontextu?
Při psaní se mi občas vybaví slovo, věta nebo nějaký obraz, u nichž si říkám: to jsem už někde četl. Když si pak vzpomenu nebo zjistím, odkud to mám, rád to v knize uvedu. Zároveň je to z mé strany i způsob, jak se situovat v určitém korpusu literárních děl. V mých seznamech autorů však nejsou nutně lidé, které mám nějak zvlášť v oblibě – nejsou to spisovatelé, které obdivuji. Ale jsem už zkrátka tak upřímný a poctivý, že uvádím na konci autory, kteří mě inspirovali, i když je třeba nemám rád. V jedné scéně jsem například popsal generála Morieuxe, kterak pokyvuje hlavou jako zmoklý papoušek. Jenže mi to vrtalo hlavou: odkud se vzal ten „mokrý papoušek“? Probíral jsem se svou knihovnou, až jsem ho našel v knížce Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea (SNKLHU, 1958). Crane se v ní zmiňuje o jednom vojákovi, který kývá hlavou jako mokrý papoušek. Popravdě řečeno – jsou to jen dvě slova a není na ně žádný „copyright“. Nicméně přece jen: napsal to Stephen Crane, a protože jsem čestný, tak jsem jej tam uvedl.

Francouzský spisovatel Pierre Lemaître má na svém kontě osm vydaných literárních děl. Za Alex získal v roce 2013 cenu International Dagger za nejlepší kriminální román a jeho kniha Na shledanou tam nahoře získala v témže roce prestižní Goncourtovu cenu.

Inspiruje vás tímto způsobem během psaní hodně spisovatelů?
Občas si poznamenám něčí jméno a pak dohledávám, jestli jsem se nespletl; zda má s tím, co mě napadlo, ten autor skutečně něco společného. Ale přesto – je to určitý nápad, který jsem dostal, když jsem myslel na konkrétní osobu, tudíž její jméno uvedu, i když ta spojitost třeba není zcela pevně daná. Je to takové literární pomrkávání.


Název knihy Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut), jež u nás nedávno vydalo nakladatelství Odeon, je inspirován dopisem na rozloučenou vojáka Jeana Blancharda, jenž byl během první světové války spolu s dalšími pěti vojáky exemplárně zastřelen za dezerci. Jednalo se přitom o nespravedlivý trest, jelikož odsouzení unikli ze svého zákopu obsazovaného nepřítelem, aby se mohli lépe bránit. Zastřelení byli rehabilitováni tři roky po válce.


Zmínil jste, že desátá kapitola románu Na shledanou tam nahoře je parafráze jedné kapitoly Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Je součástí hry se čtenářem, zda v textu pozná nějaké jiné dílo?
Není to hra se čtenářem. Jestli v tom čtenář spatřuje nějakou hru, tak mě to těší, ale kvůli tomu to nedělám. Když se v románu zjeví pan Péricourt, chci, aby čtenář pochopil, že se jedná o mocného člověka. Ale jakým způsobem to dát najevo, aniž bych výslovně napsal: pan Péricourt oplývá velkou mocí? Od Hemingwaye jsem se naučil, že nesmím vysvětlovat, ale musím přijít s nějakou akcí, která ukáže, co chci říct. V tomto případě jsem si vzpomněl na Prousta – na scénu z Hledání ztraceného času, v níž de Guermantes vejde do salónu své ženy a každého velmi nadneseně zdraví: dobrý den, pane ten a ten, dobrý den, pane ten a ten. Takový neformální způsob pozdravu si může dovolit jen ten, kdo má skutečnou moc. V té pasáži není od Prousta vypůjčené ani slovo, ale ta idea vzešla od něj, takže jsem jej zařadil do poděkování. Tím spíš, že také dostal „Goncourta“, takže se můžeme považovat za takové kamarády z kanclu...

Do seznamu je zahrnut také Gabriel Chevallier. Váš román je mimo jiné velmi vtipný – může čtenář, podobně jako v případě Prousta, nalézt ve způsobu, jak sarkasticky vykreslujete scény i Chevalliera?
V tomto případě je spojitost jiná. Gabriel Chevallier je člověk, který mě hodně překvapil. Přečetl jsem si od něj několik knih, které byly spíš humorné. Vůbec jsem však neznal jeden jeho román o „velké válce“, dokud mě na něj neupozornil můj kamarád. Ta kniha se jmenuje Strach (La Peur). Pamatoval jsem si Chevalliera coby lehkého, vtipného autora a byl jsem ohromen, jaké napsal velké, skvělé dílo. Bylo to pro mě také znamení, že literatura vždycky dokáže něčím překvapit.

Ještě bych se vydal k vašemu druhému do češtiny přeloženému románu Alex. Zaujal mě komisař Louis, který je velmi vzdělán v historii, filozofii, literatuře či ve všem možném. Trochu mi to připomnělo jinou francouzskou autorku detektivek – Fred Vargas, jejíž vyšetřovatelé také občas oplývají velmi rozsáhlými encyklopedickými znalostmi. Je to náhoda, nebo je u francouzských detektivů obvyklé určité procento vzdělanců?
Něco pravdivého na tom je. Francouzi mají zvláštní potěšení z toho, když se mohou považovat za erudované spisovatele na vysoké společenské úrovni. A protože chtějí být chytří, ale bez toho, aby to dávali přímočaře najevo, snaží se alespoň vytvořit hodně inteligentní postavy. Takže když chci, abych byl považován za erudovaného a kultivovaného autora, musím si také vymyslet nějakou postavu, která tomu bude v patřičném rozsahu odpovídat – tudíž jde v podstatě jen o projev mé francouzské arogance. Protože mezi námi dvěma: Louis toho ví mnohem víc, než znám já...


Kriminální román Alex, vydaný česky nakladatelstvím Kniha Zlín, je druhým v pořadí volné (prozatím) pětidílné série s komisařem Camillem Verhoevenem. Česká vydání zbývajících titulů budou pravděpodobně následovat.

V detektivce Alex i v románu Na shledanou tam nahoře jsou výtvarně talentovaní hrdinové. V jednom rozhovoru jste také zmiňoval jistou vizuální spojitost komisaře Camillea Verhoevena a malíře Toulouse-Lautreca. Je pro vás a vaše dílo důležitý vztah k výtvarnému umění?
Ano. Nemám rád hudbu, ale miluji výtvarné umění. A chtěl jsem, aby měl inspektor Camille vlámské jméno: byl to z mé strany hold vlámskému malířství. Snažím se, aby se můj způsob psaní podobal stylu starých mistrů: v jejich dílech jsou velmi důležité i postavy v pozadí. Jejich šerosvitné obrazy vynikají kontrastem. Když se díváte na plátno, potřebujete určitý čas, abyste pochopili, co je skutečným námětem: na první pohled vás zaujme žena, ale pak pochopíte, že jde o něco jiného. Verhoevenovo jméno je tedy opět takovým spikleneckým pomrkáváním. Chápu, že jako čtenář máte tendenci vyzdvihovat paralelu mezi Camillem a Toulouse-Lautrecem, ale inspektorova postava připomíná především mého tělesně postiženého otce, který byl skutečně takto malý.

V románu Alex vystupuje také postava vražedkyně, jež má ráda romány Marguerite Durasové. Když jsme u různých aluzí: existuje nějaká spojitost s novelou Anglická milenka od Durasové, kde je ústřední postava rovněž vražedkyní?
Ne. Durasová ale vydala knihu, která se jmenuje Nathalie Grangerová. Říkal jsem si, že když mám Marquerite Durasovou rád, tak by bylo zajímavé, aby se Alex, když mění svoji identitu, stylizovala do Nathalie Grangerové. Ale to si uvědomí jen čtenář, který tuhle knihu od Durasové četl.

Jste autorem oceňované detektivní série a zároveň jste získal Goncourtovu cenu za román, který by mnoho lidí neoznačilo zrovna za „žánrový“. Hraje pro vás nějakou roli rozlišování mezi žánrovou tvorbou a tzv. vysokou literaturou?
Kategorie zajímají jenom akademiky a novináře – netýkají se ani spisovatelů, ani čtenářů. Na druhou stranu chápu, že kategorizování je způsob, jak pochopit svět. Když však o literatuře přemýšlím, snažím se od toho oprostit. Moje další kniha bude detektivka – dělám však všechno možné, aby jí nebyla. Co mě zajímá, je vytváření mostu mezi žánry: je to detektivka, není to detektivka, nebo je to něco mezi tím? Zajímavé mi také připadají žánrové hry uvnitř textu – na začátku je to krimi, pak sentimentální román, nakonec sociální drama... Fíglem spisovatele je, aby byla kniha tím vším najednou.

Vaše dílo také obsahuje poměrně drastické, násilné scény. Překvapivý je zejména opakovaný přechod mezi literárními konvencemi vyprávění, které dávají čtenářům jistý odstup, a drsnou realitou fyzické křehkosti. Snažíte se vystavovat čtenáře něčemu nepříjemnému, s čím by byl nucen se vyrovnat?
Moje literární kořeny jsou v detektivkách. A co je detektivka? Román, který začíná nějakým zločinem: takže krev a smrt. Bylo by zajímavé napsat drásavou knihu, kde by nebyl ani zločin, ani smrt, ani krev. Odpovím na vaši otázku jednoduše: čtenář, který si koupí detektivku, lační po krvi, takže mu ji dám. Stejně tak je to smrtí – chce se bát, tak dostane, po čem touží. Skutečný kriminální zločinec je tedy čtenář, já jen poslouchám jeho rozkazy.

kulturissimo.cz 24.2.2015 - Marek Jančík