Recenze

Sourozenci z Vrangbæku

Redakce (20.02.2013)
Sourozenci z Vrangbæku Sourozenci z Vrangbæku

Kolik současných skandinávských autorů byste dokázali vyjmenovat? A kolik z nich píší něco jiného než kriminální romány či thrillery?

Nic proti detektivkám, nic proti pořádné dávce napětí. V každém případě mají tyto chladné země víc, co můžou nabídnout zvědavému čtenáři. Kupříkladu křehké, a přece mocně působivé příběhy spisovatele Pera Pettersona. Možná si vzpomenete na útlou knížku Jít krást koně, která vyšla v Knižním klubu v roce 2007. Letos vychází další, rozsahem rovněž nevelká, s názvem Na Sibiř.

V podkrovním pokojíku byla vždycky mrazivá zima a většinou tam svítila petrolejová lampa, kterou jsem musela zhasnout hned, jak jsem vyšla nahoru. Malé okno směřovalo na východ a pod ním stála postel. Večer jsem si na ni klekala, v létě jsme si oknem povídali s Jesperem a v zimě jsem se dívala na hvězdy, na řadu smrčků, na čínskou zahrádku z jiného světa a na zvlněnou krajinu směrem k moři.

Otec pracuje jako truhlář a v práci je šikovný, ale nemá dost obchodnického ducha na to, aby si dílnu udržel. Matka, extrémně zbožná žena, tráví většinu volného času rozjímáním o Bohu, nebo sedí u klavíru a skládá oslavné křesťanské písně, kterými nicméně nikdy nikoho kromě svých nejbližších příbuzných neotravuje.

V tomto prostředí jsou Jasper a jeho sestra ponecháni víceméně sami sobě . A dokud mají jeden druhého, je vlastně všechno v pořádku. Vyrůstají v tichu divoké, a přece jaksi klidné krajiny, kam vítr přináší vůni soli od pobřeží, sní o dalekých zemích, kam se vydají , až budou velcí. Když Jasper začne vklouzávat do světa dospělých, sestřičku nejednou vezme s sebou. Stará se o ni. Člověk by chtěl věřit, že tomu tak bude navždycky.

Přijde válka a němečtí vojáci. Ještě pořád se toho vlastně moc neděje. Jasper se začíná přiklánět ke komunistickému smýšlení a na to, aby zůstalo jen u čtení knížek, je příliš činorodý. Jeho dospívající sestra vypomáhá otci, jenž přišel o dílnu a začal prodávat mléko, jezdí na kole a roznáší těžké lahve, ve dnech volna sedí na molu, potajmu kouří, křivým okem sleduje vojáky, jak odkládají uniformy a běží do vody, s čistou radostí, jako by ani nemohli znamenat reálné nebezpečí.

Co pak? Někde se jejich cesty musí rozdělit. Jasper míří na horký jih, sestra na sever. Potkají se ještě? Co najde sestřička, až se po dlouhém putování vrátí zpátky do rodičovského domu?

Tak jako u předchozí knihy, Petterson vypráví vlastně jednoduchý příběh, v němž možná víc než na činech záleží na citech, proměňujícím se vědomí postav. Naprosto úchvatná severská příroda – nejen dánské pláže a ostrovy, ale i norské fjordy a zářivý lesk Osla v zimním úsvitu, a do toho se vplétají sestřiččiny myšlenky, touhy a sny.

Kdepak jsi, bratříčku Jaspere...

* * * * *

Dánské pobřeží    Ještě mám čas, než se objeví mlékařské auto. Stojím uprostřed krámu, mám odstup od všech předmětů a napadne mě, že si sama sebe už napořád zapamatuju takhle, na černobílých dlaždičkách ve žluté blůze a v šeru, zvednu ruce nad hlavu a pomalu se otáčím. Tancuju tanec, který znám jen já, chci si své tělo zapamatovat. Je mi sedmnáct a tancuju pomalu, aby se mi z toho, co dnes jsem, nic neztratilo.
     Dotančím, rozhlédnu se, podívám se na sebe ze strany a pořád je ještě ticho, jdu ven a sednu si na schod, v ulici se začíná šířit žluté světlo z domu sklenáře Herlova Bendiksena, kde roztáhli záclony a vyhlížejí ven. V přístavu nastartoval rybářský člun, děruje do ticha drobné dírky. Dnešní roznášku a zbytek včerejší vzal Jesper za mne. Brzy se vrátí.
     Vzhlédnu na nebe. V modru letí dvě letadla tak vysoko, že nejsou slyšet, ani není poznat, čí jsou. Možná anglická, třeba došlo v noci k výsadku a zvěd spojenců se snesl k zemi jako anděl a našel úkryt ve stáji. Teď leží v seně, opatrně vyhlíží ven a v posledních tichých minutách čeká na svítání. Jako já.
     Vtom uslyším auto. Jede po Dánské ulici od severu, nikoli od jihu jako obvykle, pak zatočí do naší ulice. Ale není to mlékař, je to osobní vůz a zastaví přímo před krámem. Vstanu ze schodu, zavřu dveře, obrátím se čelem do ulice a za zády držím kliku. Vystoupí dva muži v uniformě a jeden v proužkovaném obleku. Gestapák Jørgensen. Přivázal v gestapácké vile na Kragholmenu zednického mistra Billegårda k radiátoru a holýma rukama ho ubil. Celé město to ví. Billegård byl přítel mého otce z Řemeslnického spolku. Jakmile válka skončí, Jørgensen za to zaplatí životem. To ví celé město taky.