Recenze

Spisovatel Haruki Murakami pomáhá najít cestu z chybného světa

Redakce (25.02.2013)
Spisovatel Haruki Murakami pomáhá najít cestu z chybného světa Spisovatel Haruki Murakami pomáhá najít cestu z chybného světa

Leoš Janáček je v Japonsku nejžádanějším českým skladatelem, ale když na jaře 2009 zmizelo během jednoho týdne z obchodů šest tisíc kompaktů s provedením jeho Sinfonietty, byl to pro odborníky na vážnou hudbu šok. Záhada se ovšem rychle vyřešila - regály vybrakovali čtenáři tehdy čerstvě vydaného románu 1Q84 od Harukiho Murakamiho. V tisícistránkové trilogii, jejíž první dvě knihy nedávno vyšly v jednom svazku i v českém překladu, totiž hraje hudba hukvaldského rodáka zásadní roli. Symfonická báseň neviditelnou nitkou spojuje osudy hlavních hrdinů, učitelky bojových umění Aomame a spisovatele Tenga, a pomáhá odloučeným milencům vyřešit záhadu, proč se ocitli v paralelním vesmíru roku 1984, kde na noční obloze svítí dva měsíce. Moc dostat symfonickou báseň do hitparád má snad jen Haruki Murakami - letos čtyřiašedesátiletý japonský spisovatel patří k nejpřekládanějším i nejprodávanějším autorům současnosti. Odpověď, jak se do této pozice dostal, je stejně magická, a přitom průzračná jako jeho knihy. Murakami je skutečně globálním autorem, který čerpá ze západní i východní kultury. Píše o úzkostech, jež prožívá každá konzumní společnost, která se odtrhla od kořenů. A jeho knihy jsou čtenářům srozumitelné stejným způsobem jako právě hudba, jež zní ve všech jeho dílech - od popu přes jazz po klasiku.

Globální literární hvězdou je už od začátku tisíciletí a s novinkou 1Q84 jako kdyby šílenství vyvrcholilo. V Japonsku román překonal milionovou hranici prodaných kusů za pouhých sedm dní, ve Francii se během týdne vyprodalo sedmdesát tisíc, v USA a Británii se otevírala knihkupectví o půlnoci.

Kulturní měsíčník The Atlantic ho v této souvislosti nazval „Rowlingovou literatury pro dospělé“. Jenže Murakami není prototypem celebrity - rozhovory dává výjimečně, chrání si soukromí a kromě čtenářského ohlasu sbírá literární ocenění, už pár let patří i ke kandidátům na Nobelovu cenu za literaturu.

„Popisuje hypermoderní svět velkoměstského luxusu v duchu magického realismu -jako prostor, pod nímž se otevírají černé díry potlačené historie a kde se může stát cokoli,“ říká Tomáš Jurkovič, který do češtiny přeložil devět jeho knih.

Murakami zpracovává globálně svůdná témata s japonskou uměřeností i smyslem pro detail. Vysvětlovat však jeho popularitu pouze touto exotikou by bylo zjednodušující. Rodák z Kjóta po celou kariéru svádí s japonskou tradicí vleklou válku. „Většina japonských spisovatelů propadá kráse jazyka - a to já chci změnit,“ vysvětluje, proč místo estétství domácích klasiků dával vždy přednost moderním americkým autorům, jako jsou J. D. Salinger či Raymond Carver.

Od japonského přemýšlení i psaní se snaží osvobodit, nicméně obojí pokaždé opět vyplave na povrch. Jeho knihy se hemží angloamerickými reáliemi a západním způsobem života s jeho racionální skepsí. Zároveň za univerzálně srozumitelnými tématy prosvítá typicky japonský pocit „mono no aware“ - melancholie z pomíjivosti věcí i patos, který tuto obyčejnost povyšuje na cosi magického.

V jeho knihách je stále přítomný bolestný smutek, stejně jako magie snů a víra v existenci dveří do jiné reality. Stejně specifický je úsporný jazyk; i ten rovným dílem čerpá z japonštiny a angličtiny, z níž Murakami mimochodem přeložil desítky románů a povídek.

A právě východo-západní amalgám přinesl Murakamimu úspěch a přízeň čtenářů - ale občas také obviňování, že vyprahlá civilizace nachází v jeho knihách až příliš snadné duchovní ukotvení a chybějící přesah našich životů.

Harukiho rodiče byli velmi vzdělaní a přednášeli literaturu na univerzitě. S hodnotami starého Japonska se však první poválečná generace, k níž patřil i Murakami, rozešla na konci bouřlivých šedesátých let, jež ho zastihly při studiu divadelní vědy. Dekádu protestů pak vystřídal obrovský ekonomický boom, někdejší spolubojovníci si koupili oblek a stali se zaměstnanci korporací. Murakami však místo toho v roce 1973 otevřel s manželkou v Tokiu jazzový bar.

Psát nicméně začal až těsně před třicetinami - podle autobiografie O čem mluvím, když mluvím o běhání ho námět na první román napadl na tribuně baseballového stadionu. V roce 1982 přišlo první ocenění a v roce 1985 Tanizakiho cena za Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Tato kniha je vrcholem raného období, v němž se snoubí fantastické náměty s vlivem surrealismu.

Už tehdy si museli čtenáři zvyknout, že Murakamiho romány nekončí pointou ani logickým vysvětlením, ale nechávají prostor pro imaginaci. „Přijetí Murakamiho textu závisí na stupni ochoty nechat se unést příběhem a vyprávěním,“ říká v Murakamiho monografii jeho anglický překladatel Jay Rubin: „Těm, kdo neprojeví dostatek ochoty, se může zdát, že Murakami se příliš spoléhá na náhody i fabulace a často přehlíží nesoudržnost a logiku.“

Skutečnou literární celebritu pak z Murakamiho udělalo mnohem „všednější“ Norské dřevo z roku 1987. Útlý román o milostných peripetiích mladých lidí v šedesátých letech je tak průzračný a zároveň opojný jako Lennonova píseň Norwegian Wood (This Bird Has Flown), z níž si vypůjčil název.

Hlavním hrdinou je introvert Toru, nad jehož vztahem s dívkou Naoko se vznáší stín sebevraždy společného přítele Kizukiho a výčitky jim nedovolují prožít normální lásku. Toru na jednom místě prohlašuje: „Jsem úplně obyčejný člověk.“ Což je věta, kterou by mohl vyslovit kterýkoli z Murakamiho hrdinů.

Pokaždé je to mladý muž - příliš hloubavý, citlivý i apatický na to, aby uvěřil jak v sebe samého, tak ve falešné smysly života vnucované okolím. Výsledkem je pak přežívání směřující zdánlivě odnikud nikam.

Byl to právě zvláštní melancholický tón i onen úsporný jazyk, který více naznačuje, než prozrazuje, jež pomohly románu stát se obrovským hitem. Po světě se Norského dřeva prodalo třináct milionů kusů a doma se z Murakamiho stala hvězda prvního stupně. Pronásledování médií ho nakonec přinutilo na bezmála deset let zmizet do Evropy a USA.

Návrat do Japonska urychlily dvě události z roku 1995 - zemětřesení v Kóbe a sarinový útok na tokijské metro provedený náboženskou sektou Óm šinrikjó. Přírodní katastrofa i bestialita apokalyptické sekty ho přiměla začít se ptát, kým jsou Japonci na konci milénia. Svoje pátrání zpracoval v povídkové sérii Po otřesech a sbírce rozhovorů s členy sekty i oběťmi útoků v knize Podzemí.

„Nemohl jsem najít nikoho, s kým bych si mohl povídat o věcech, na nichž mi záleží. A pak jsem potkal Asaharu a měl jsem pocit, jako kdyby hned na první pohled spatřil mé pravé já,“ vysvětluje v Podzemí člen Óm Šinrikjó, proč se přidal k sektě vyrábějící biologické zbraně.

Murakami ho ovšem nečastuje výsměchem ani pohrdáním, ale pochopením. Stejným deficitem pozornosti trpíme v digitální éře všichni; jsme potenciální hrdinové z panoptika autorových ztracenců, kteří se ptají po smyslu, ale tváří v tvář odpovědi odvracejí zrak.

„Většina lidí nehledá ověřitelné pravdy, neboť pravdu doprovází intenzivní bolest. Co lidé potřebují, jsou krásné uklidňující příběhy, které jim vnutí pocit, že jejich životy mají smysl,“ říká Murakami. Právě jemu se však vlastně daří obojí: odkrýt bolestnou pravdu a zároveň s ní najít smíření.

K tématu sekty se Murakami vrací i v trilogii 1Q84, která je breviářem jeho oblíbených motivů. Nechybějí tu souběžné linie vyprávění, osudová láska, jež hrdiny v labyrintu zápletky přibližuje k sobě, ani fantastický motiv paralelního světa, v němž platí jiná pravidla.

Ačkoli se příběh odehrává v „orwellovském“ roce, metafora zcizeného světa platí hlavně pro současnost. „Mám pocit, že žijeme v budoucnosti, celé je to sci-fi. Jedenácté září bylo pro mě něco neskutečného, ty obrazy letadel narážejících do budov. Měl jsem pocit, jako kdybych v tu chvíli vstoupil do nějakého chybného světa,“ líčil Murakami pro The Guardian motiv románu.

S tím souvisí to, jak vidí podstatu psaní. Vnímá ji stejně jako úlohu šamana u přírodních národů: skrze vyprávění znovu propojit náš svět s tou pravou realitou: „Lidé, kteří si oblíbili mé příběhy, mají asi stejný pocit jako já. Mnoho lidí se cítí uvězněno v pasti. Proto musím každý den psát. Je to jako vstupovat do temné místnosti, v mé mysli jsou tajné dveře, a když do nich vstoupím, netuším, co tam najdu. Tma. Popíšu, co tam vidím, a pak se zase vrátím do tohoto světa.“

Haruki Murakami(64):

Japonský spisovatel a překladatel z angličtiny, jeden z nejprodávanějších autorů současnosti a náruživý běžec. Hvězdu z něj udělal milostný román Norské dřevo (1987). K dalším známým knihám patří Kafka na pobřeží či Konec světa & Hard-boiled Wonderland. V češtině vyšlo devět jeho děl. Jeho knihy byly přeloženy do více než 20 jazyků. Kromě nich vydal několik sbírek povídek a literatury faktu. V říjnu 2006 obdržel cenu Franze Kafky.


2013  Respekt