Recenze

Strhující příběh lásky a nenávisti

Redakce (13.08.2010)
Strhující příběh lásky a nenávisti Strhující příběh lásky a nenávisti

Po Cunninghamových Hodinách k nám doputoval další silný portrét ženy z pera homosexuálního autora: ALABAMA SONG, příběh Zeldy Fitzgeraldové. Tím autorem tentokrát není Američan, ale Francouz jménem Gilles Leroy (1958). K napsání strhujícího příběhu manželky slavného spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda ho přivedl jak dlouhodobý zájem o americkou literaturu, tak fakt, že vazba takzvané ztracené generace na jeho vlast a konkrétně na Paříž je naprosto nepopiratelná. A Goncourtovu cenu určitě nezískal díky přitažlivosti námětu - připomeňme v této souvislosti alespoň bulvárně vyznívající Sylviu a Teda od britské autorky Emmy Tennantové, titul zpracovávající tragické manželství básníků Sylvie Plathové a Teda Hughese - nýbrž kvůli hloubce provedení.



Forma, kterou si Giles Leroy zvolil, je přitom velmi ošidná: Zeldin pomyslný deník totiž nemůžeme chápat jako upřímnou zpověď, ale jako fikci, neboť vše, co se v něm nachází, jako by prošlo filtrem vzpomínek a pokusem o vlastní prezentaci. Předkládaný text je tedy jakýmsi románem na druhou, nikoli biografií, přestože autor v nezbytné poznámce vyčísluje prameny, z nichž čerpal. Na druhé straně zdůrazňuje, co je zcela dílem jeho fantazie. Tamtéž pak objasňuje, že název Alabama song převzal z díla Bertolta Brechta - a lepší by pro osud předznamenaný americkým Jihem stěží pohledal. Ve fajnové stoce Zelda Sayreová (1900-1948) vyrůstala v alabamském Montgomery coby dcera soudce jako pravá jižanská kráska v bílých rukavičkách. Sotva však do provinčně ospalého města vtrhla na sklonku první světové války spolu s vojenskou posádkou taneční hudba, alkohol a příslib sexu, pochopila, že chce pryč, do velkého světa. Svatba s čerstvými úspěchy ověnčeným spisovatelem Francisem Scottem Fitzgeraldem jí umožnila proniknout mezi bohaté a slavné: s manželem se stala první celebritou v tom slova smyslu, že jejich tváře zdobily titulní stránky časopisů a oni sami svou přítomností korunovali všechny nevázané večírky v New Yorku a okolí. Život ve fajnové stoce nikdy nekončícího svátku dvacátých let však neměl dlouhého trvání - Fitzgeraldova hvězdná kariéra, vůči níž Zelda stejně jako k samotnému autorovi chovala obdiv i nenávist, postupně pohasínala. Knihou se samozřejmě mihnou též další významní doboví literáti: kromě slovutného kritika Edmunda Wilsona, kterému Zelda familiárně říká starý dobrý kámoš, například Gertrude Steinová, v jejímž salonu se to podle Zeldy hemžilo snoby, a hlavně Ernest Hemingway, jenž se jako jediný z nejasných důvodů skrývá za jménem Lewis O’Connor.(mimochodem jako by náznaků nekonvenční lásky bylo málo, Zelda se přiznává k podvědomé fascinaci černými těly). Má-li Alabama song slabší místa, pak právě ve vykreslení Hemingwaye coby ztělesnění zla zůstává pouhou špatnou karikaturou. Cáknutý trus a němé chrastítko Z čistě psychologického hlediska Zelda patrně nejvíc trpěla pocitem nenaplnění. Od mládí toužila tančit, malovat a psát, a rozhodně se nesmířila s rolí pouhé múzy. Sžíralo ji, že Scottu Fitzgeraldovi posloužila coby předobraz všech jeho hlavních hrdinek (nejzřetelněji v případě románu Něžná je noc), aniž jí zároveň bylo dovoleno mít v kterékoli z jejich nesčetných rezidencí pověstný vlastní pokoj, tedy prostor k seberealizaci. Jak sarkasticky podotýká, nehodilo by se to ani do profilu „Ideálního páru“, ani do katalogu ztracené generace, jejímiž příslušníky byli bez výjimky bělošští narcističtí borci. A jako šílená končí též proto, že v blázinci se vždycky věří tomu, kdo platí (což postřehla desetiletí před slavným filozofem Foucaultem). Kouzlo románu Alabama song spočívá hlavně v jazykovém ztvárnění. Leroyova Zelda používá slova hodně hovorová a expresivní, rozpínající se od běžných výrazů (jako hovadiny či šukat) přes méně obvyklé (typu cáknutý trus) až po zcela originální vulgarismy (za všechny: přechcat vlastní nadutou prdel). Ale jak slyší stále více a více hlasů bílých lékařů, uchyluje se k něžně krutým poetismům - cítí se být němým chrastítkem, prázdnou obálkou, jícnem ohlasu. Celý text je navíc jemně okořeněn angličtinou, což mu dodává patřičný šmrnc a říz: význam obratu baby girl nebo slangového hot je v době globalizace obecně znám a méně zasvěcený čtenář ho snadno dovodí z kontextu. A přeložit do češtiny libozvučné Alabama song by byl čirý nesmysl.