Recenze

Strhující zápas s ideologiemi. A za lidskou duši

Redakce (13.08.2010)
Strhující zápas s ideologiemi. A za lidskou duši Strhující zápas s ideologiemi. A za lidskou duši

Je to špionážní thriller, nešťastná romance, existenciální román, psychoanalýza i černá crazy komedie v jednom. Román Nevinný (1990) z pera britského spisovatele Iana McEwana, jedna z nejrafinovanějších knih světové literatury posledního dvacetiletí, vychází po třinácti letech česky podruhé, v lepším překladu a s výborným doslovem Petra Matouška.




Berlínská past
Příběh z poválečného Berlína poloviny padesátých let předznamenává citát z Franze Kafky. Jako kafkárna ostatně husarský kousek amerických a britských služeb, kterým se McEwan inspiroval, působil: pod zástěrkou skladiště, přímo před zraky komunistických pohraničníků, hloubili spojenci tunel k telefonním kabelům nepřítele, aby mu odposlouchávali šifrované zprávy.
Jenže netušili, že se o téhle supertajné a supernákladné operaci (pod krycím názvem Gold či Stopwatch) Sověti dozvěděli dávno předtím, než tunel začal plnit svůj účel.
V téhle konstelaci se ocitá snaživý britský mladík Leonard, zaměstnanec ministerstva pošt. Je to nezkušený „mamánek“, jeliman s ideály (nikoli náhodou panic) a přílišnou britskou zdrženlivostí, kterou si McEwan několikrát vychutnává. Třeba už ve vynikající scéně z úvodu: ostřílený, uvolněný, bodrý Američan Glass, který hrdinu zasvěcuje do systému bezpečnostních prověrek a opatření, je výsměchem všemu, oč Leonard dosud tak přepečlivě usiloval.
A skoro nepozorovaně, jakoby nic, přechází ďábelský vypravěč McEwan od zaoceánského škádlení k podstatně složitější hře - zápasu o lidskou duši. A kde jinde než v přízračném městě čtyř sektorů, s mořem trosek a dvojitých agentů se lépe ztrácí nevinnost?
Jenže - a patří to k výsostnému umění - i vina je v Nevinném jen přízračná. Leonard zhřešil i nezhřešil, zradil i nezradil, zabil i nezabil. Schizofrenní Berlín s černým tunelem, v němž i spojenci intrikují navzájem, se stává pastí šílených myšlenek, utkvělých představ, historických nutností. Lze je donekonečna převracet a ospravedlňovat, dokola přesvědčovat sebe i jiné o jejich logice a správnosti, ale už není cesty zpět.

Nový a lepší překlad
Nakonec i v nejnevinnějším Leonardovi - asi jako v každém člověku - dřímá zlo, které se nesměle probouzí v násilnických fantaziích omilované Marii (patří přece k německému, tedy poraženému národu), aby posléze vyhřezlo při osudné a vlastně docela zbytečné potyčce. Příběh zločinu bez trestu líčí McEwan s potměšilou ironií, plnou tragikomických detailů a naschválů. Lidské tělo se čtvrtí s myšlenkou na aspik, zásnubní večírek se mění v horor, obludné kufry zvyšují Leonardovu společenskou prestiž. V soukolí vyšinutého systému, kde se pravda poměřuje podle ideologické využitelnosti, je snadnější se zaprodat (třeba v Café Prag) než zůstat při smyslech.
Nakonec prohrávají všichni, Leonard, Marie, Glass - ba i komunisté. Ale roku 1987, kdy román symbolicky končí Leonardovým návratem na místa činu, s tím autor podle všeho ještě nepočítal.
V tomto smyslu je Nevinný jakousi předehrou k následující McEwanově knížce Černí psi (1992), v níž ideologie rozkládají jedno manželství, paralely lze hledat s Grahamem Greenem, ale třeba i Egonem Hostovským.
Druhé české vydání, jazykově suverénnější a opravující některé překlepy, si Nevinný rozhodně zasloužil.

IAN McEWAN (1948) patří k nejvýznamnějším ostrovním spisovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá. Syn skotského důstojníka z kadetky v Aldershotu, s nímž v dětství nedobrovolně procestoval půl zeměkoule, získal vzdělání na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnání, které ho naučily úspornému vyjadřování.
Po absolutoriu kurzů tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi vstoupil do literatury povídkovými soubory První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004) a Psychopolis a jiné povídky (1978, č. 1997), v nichž čtenáře i kritiku fascinoval chladným odstupem při zobrazení lidských selhání, komplexů a depresí.
Za neméně přízračnou atmosféru próz Betonová zahrada (1978, č. poprvé časopisecky 1988, film Andrew Birkin), Cizinci ve městě (1981, č. 1996, film Paul Schrader) a Nevinný (1990, č. 1997, film John Schlesinger) si autor dokonce vysloužil přízvisko „básník perverze“.
Od románu Černí psi(1992, č. 1996) se však McEwan stále důkladněji zamýšlí nad hlubšími motivacemi a dosahem Zla ve světě. K jeho zjevení mnohdy stačí jen pověstný krůček špatným směrem, zato náprava může trvat léta, jak potvrdil v knihách Dítě v pravý čas (1987, č. 2002), Nezničitelná láska (1997, č. 2000) a především v působivém uměleckém vyznání Pokání (2001, č. 2003).
Po skvěle přijatém románu Sobota (2005, č. 2006) a novele Na Chesilské pláži (2007) je McEwanovo prozaické dílo v češtině kompletní. Na jaře 2010 vydal autor svou zatím poslední prózu Solar
. Románová rošáda Amsterodam (1998, č. 1999) vynesla autorovi Bookerovu cenu, na niž byla jeho díla nejednou nominována. Ian McEwan je rovněž držitelem řady dalších britských literárních prémií.