Recenze

Takový (ne)normální den v práci

Redakce (07.03.2013)
Takový (ne)normální den v práci Takový (ne)normální den v práci

Každá profese má svoje. A tak zatímco jedni v pracovní době vyplňují formuláře, pilně razítkují nebo prodávají hamburgery, druzí letí do Pakistánu dopadnout Usámu bin Ládina. Nelehký den je kniha, která očima přímého účastníka popisuje vojenskou misi s cílem dopadnout nejhledanějšího muže světa. A tisíce hodin těžké práce, které tomu předcházely.

Mark Owen, člen elitního vojenského týmu SEALS, čtenáře vede postupně svým životem u armády. Kniha, stejně jako každý výcvik, začíná náročnými fyzickými testy. Desítky sedolehů, sklapovaček a kliků, běhání po pláži a zkoušky vzájemné spolupráce, to je pro Marka a jeho kamarády denní chleba. Dostat se mezi americkou vojenskou špičku není jednoduché. Čtenář vidí, jak přísná pravidla musí každý voják dodržovat: každá kapsa na uniformě má svůj účel, každý gram navíc je několikrát zvažován. Vše proto, aby byli vojáci co nejefektivnější a zároveň co nejvíc chráněni.

Mark nás seznamuje se svými bratry v uniformě – Charlie, Stephen, Mike a další nakonec projdou těžkými testy a stávají se SEALS. Je to místo velice prestižní, ale taky náročné. Mise v prašném Afghánistánu střídá výsadek v Iráku, přestřelky ve stisněných orientálních uličkách… Zní to jako scény z akčních filmů, ale jde o holou skutečnost. Mark Owen si totiž nevymýšlí. Pravdivě a s vojenskou strohostí popisuje přípravy na každý den, špatné jídlo na základnách, kontakt s agresivními civilisty i dotěrnými novináři. I to by stačilo na zajímavou knihu.

Jenže týmu, v němž Mark působil, se splnil sen každého amerického vojáka. Byli vybráni, aby dopadli nejhledanějšího teroristu na světě.

„A teď hezky na rovinu. Jaká je pravděpodobnost, že v tom domě v Pakistánu se skutečně skrývá Usáma bin Ládin?“ zeptal jsem se ženy, která pátrání po hlavě Al Kájdy věnovala mnoho let svého života.
„Sto procent,“ odvětila Jen bez zaváhání. Něco v jejím hlase mi říkalo, že tohle je jiné než předchozí plané poplachy.

Po byrokratických obstrukcích jsou SEALS rozděleni do dvou jednotek a ve dvou helikoptérách v naprostém utajení odlétají do Pakistánu. Následuje dlouhá noc, během které využijí všechny své zkušenosti z výcviku. Jenže na některé věci se připravit nelze. Po zuby ozbrojení islamisté, kteří střílejí na potkání, jsou jedna z nich…

Zbývala minuta do začátku akce a velitel posádky Black Hawku otevřel postranní dveře helikoptéry.
Jen díky brýlím pro noční vidění jsem dokázal rozeznat, že nám signalizuje vztyčeným palcem. Rozhlédl jsem se kolem a viděl, jak si parťáci ze Speciální jednotky amerického námořnictva Navy Seal ve vrtulníku tiše předávají znamení.
Řev motoru pronikal do kabiny. Nebylo možné zaslechnout nic kromě rotoru vrtulníku rozrážejícího vzduch. Vykláněl jsem se ven, abych zmapoval prostor pod námi, a doufal, že zahlédnu město Abbottábád. Vítr do mě prudce narážel.
Před hodinou a půl jsme nasedli do dvou vrtulníků pro speciální operace MH-60 a vzlétli jsme do tmavé noci. Jednalo se o krátký přelet z naší afghánské základny v Džalálábádu k hranicím s Pakistánem a odtud další hodinu k cíli, který jsme několik týdnů studovali na družicových snímcích.
Kromě osvětlení z kokpitu byla v kabině naprostá tma. Byl jsem zaklíněn proti levým dveřím a neměl jsem ani trochu místa, abych se pohodlně natáhnul. Protože jsme z helikoptéry odstranili sedadla, abychom snížili její hmotnost, seděli jsme na zemi nebo na malých skládacích židličkách, které jsme před odletem zakoupili v místním obchodě se sportovními potřebami.

Před pěti minutami se celá kabina probudila k životu. Nasadili jsme si helmy, vyzkoušeli své radiopřijímače a ještě naposledy překontrolovali zbraně. Oblékl jsem si na sebe sedmadvacetikilovou výstroj – každý gram byl pečlivě vybrán pro zvláštní účely. Vše mělo svůj přesný účel a bylo prověřeno stovkami podobných misí za posledních několik let.
Tento tým byl pečlivě vybrán a skládal se z nejzkušenějších mužů naší eskadry. Za posledních osmačtyřicet hodin, kdy nás nejprve povolali do akce, potom ji odložili a nakonec znovu vyhlásili, jsme si všichni několikrát zkontrolovali vybavení, takže jsme na tuto noc byli dokonale připraveni.
Byla to mise, o níž jsem snil od chvíle, kdy jsem 11. září 2001 sledoval v televizi v kasárenském pokoji na Okinawě teroristické útoky na Spojené státy.