Akce

Večeře s Pohlreichem: Snězená fotoreportáž

Redakce (26.06.2012)
Večeře s Pohlreichem: Snězená fotoreportáž Večeře s Pohlreichem: Snězená fotoreportáž

Ano, vážení! Chtěli jsme vám původně dopodrobna zdokumentovat všechny chody. Bylo nám líto, že jsme vás s sebou nemohli vzít všechny, ale do soutěže se zapojilo přes šest set lidí – to by se do prostor Café Imperialu, jakkoliv majestátních a rozlehlých, prostě nevešlo. Tak jsme aspoň sbalili foťák a říkali si, jak všechno nejdřív vyfotíme, než se do toho pustíme… Kdepak! Neodolali jsme. Tato fotoreportáž je prostě z větší části snězená…

Večeře měla začít v šest. Minula pátá hodina a my jsme ještě stáli v kanceláři a balili dárky do tašky – chtěli jsme vybrat nějakou hezkou knížku, aby si naši vítězi z večera odnesli i něco jiného než gurmánský zážitek. V půl jsme už seděli v taxíku a kličkovali přeplněnými odpoledními ulicemi. Tak trochu jako z amerického filmu, kde hrdina zoufale pospíchá na letiště a stejně to zmešká nebo přinejmenším něco zapomene. My jsme nakonec doběhli na místo na minutu přesně. Dvě z našich vítězek, Lenka a Erika, už byly usazené za stolem i se svými partnery, popíjeli spolu prosecco a usmívali se. Vzápětí dorazila Janka s manželem a byli jsme kompletní. Nebo ne? Téměř bychom zapomněli na pána Pohlreicha!

Pan Pohlreich prý takovéto veřejné akce, či snad publicitu obecně, nemá příliš v oblibě. Ale snad to bylo právě tím, že nás bylo jenom deset, celkem úzký kroužek lidí, od začátku až překvapivě uvolněných a veselých, i on rychle roztál. Je kupodivu, jak lehce to šlo – jako kdybychom se kdysi dávno všichni znali a teď se znova setkali – už toho moc o sobě nevíme, ale nejsme si cizí. (To by například mezi šesti sty lidmi nešlo, i když i to by jistě mělo své kouzlo!)

Pro mě pak přišel druhý moment, kdy jsem si připadala jako v americkém filmu. Hleděla jsem na všechny ty příbory přede mnou, různé vidličky, různé nožíky, o skleničkách ani nemluvě, a to všechno zjevně patřící k mému talíři – vzpomněla jsem si na Leonarda diCapria, ve filmu Titanic, chudák chlapec v honosném jídelním sále. Taky jsem si řekla – budu dělat to, co ostatní. Konec konců, možná ani oni nemají ponětí… To se ale vůbec neřešilo.

Rozpředl se rozhovor a pan Pohlreich sám nad tímto způsobem stolování kroutil hlavou – že to není ani praktické, ani nutné. Opisoval nám pařížskou restauraci L‘Atelieur světoznámého šéfkuchaře Joëla Robuchona. Interiér je vymyšlený na míru potřebám správného stolování. Správného ne podle staletí staré etikety, nýbrž prostě pro vychutnání pokrmů. Kuchyň stojí rovnou uprostřed a stůl v obdélníku kolem ní. Číšníci nehlučně běhají podél a nemusí se natahovat přes něčí záda nebo si vykloubit rameno, když vám chtějí dolít víno. Má to eleganci. Tím víc, že je tady všechno vyvedené v červené a černé. O tom, jak je naaranžované jídlo, lepší ani nezačínat. Najděte si to na internetu. V životě by vás nenapadlo, že volské oko může vypadat takhle… (A, je-li potřeba to připomínat, na jídlo se dvoubarevnost rozhodně nevztahuje!)

konverzujemeBylo krásné pozorovat, jak pan Pohlreich ožil, když nám popisoval tyto nápady a především genialitu monsieura Robuchona. Člověk se zřídka zamýšlí nad tím, od koho se vlastně učí mistři. V řeči jsme samozřejmě v mžiku přeskákali celý svět. Kdo co kde viděl a hlavně – kdo co kde ochutnal. Delší byla zastávka v Japonsku. Je těžké vůbec o tom referovat – vždycky tomu bude chybět nezaměnitelný výraz pana Pohlreicha. Už z toho, jak položí sklenku na běloskvoucí ubrus, něco tak křehkého tak přesným, rázným pohybem, má člověk pocit, že ty věci mu naslouchají, že je ve svém světě a ví o něm víc, než my kdy budeme tušit. Jo, tak trochu kouzelník.

Už při výběru předkrmu nám pan Pohlreich ochotně radil a odpovídal na každou zvídavou otázku. Je třeba sladit předkrm s hlavním chodem? Není, řekl. Chuťově se vyvažovat nijak nemusí. Jenom aby to gradovalo…

Budeme si dělat chutě? Proč ne. Co třeba kachní foie gras, marinovaná v červeném víně, k tomu toust z francouzského chleba? Nebo avokádo s šedými krevetami s chilli dresinkem?

Dopili jsme procecco, donesli nám nějaké francouzské bílé víno (ano, tak barbarsky říkám „nějaké“, protože nevím, ale můžu ještě dodat, že bylo lahodné a vonělo jako léto). Probírali jsme, jak se jí u nás a o jaká jídla je zájem, o kolik jiné to je v zahraničí. Dali jsme si na čas a prohlíželi menu a komentovali; nebylo kam pospíchat. A s hlavním chodem jsme se ještě statečně fotili. Tafelspitz s vařenou zeleninou. Filet z mořského vlka. Telecí líčka na červeném víně. Confit z kachny. Ten byl můj. Rozpadl se pod prvním dotykem nože a zavoněl mi dětstvím – to je jako od babičky, napadlo mě. Ani nevím, kdo by měl spíš být polichocen, jestli moje babička nebo pan Pohlreich. Babičky přece odjakživa vaří nejlépe, ne?

Dezert a káva. Tady už úplný konec disciplíny. Dřív, než se vylovil foťák, už byly ve všem zabodnuté lžičky a půlka dobroty pryč. Sorbet, zmrzlina s jahodami Romanoff, jablečný koláč, Créme Brulée – ale jaké Créme Brulée – to si objednala Erika s přítelem a mám dojem, že jsme všichni tak trochu šilhali tím směrem, i když už měl každý problém popasovat se s vlastní porcí.

pohlreich s hlavním chodemCo říct na závěr? Rozloučili jsme se všichni velmi srdečně a odkutáleli se každý svým směrem, řekla bych, že nadmíru spokojeně. Reportáž napůl snězená, ale hlavně, že jsme na těch několika zbylých obrázcích my, přátelé dobrého jídla – a knížek. Napadlo mě, že kdyby to někdo byl zapisoval, také by z toho mohla vzejít krásná kniha. Drobné příhody z cest a úvahy nad kuchyní jiných kultur. Každý k tomu přinesl něco svého. Každý svůj vlastní příběh – a kolik toho ještě mohlo vyjít na povrch, kdybychom poseděli alespoň do půlnoci! Já jsem se až na konci dozvěděla, že ten pán, co seděl vedle mě, je Zoran Samsa, někdejší jugoslávský reprezentant v bojovém umění taekwon-do. Původem z Chorvatska, taky nám měl co říct o tamější kuchyni. A to nás bylo deset. Jak říkám – chtělo by to další knížku. Příběhy čtenářů. Nemusely by nijak souviset nebo se vyvažovat. Hlavně aby to gradovalo…

Ještě jednou srdečné díky všem, co se do soutěže zapojili, a především pak vítězkám a našim spolustolovníkům – Lucce a Tomášovi, Erice a Tomášovi, Janě a Zoranovi. A panu Pohlreichovi a všem kouzelníkům tohoto druhu. Byl to krásný večer :)

Za bux.cz
Míša

A přece jen ještě pár fotek, i když deserty tam nenajdete...

Lenka s manželem, hlavní chod, sluníčkovský úsměv:)

Lenka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Paní Jana s předkrmem - co to jen bylo...? Každopádně to vypadá lákavě!

Jana

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pan Pohlreich, já a kachna... Mmmm... Mňamity mňam...

ja a po

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tomáš nad svým hlavním chodem. No není skoro škoda tu krásu zbourat a sníst?

tom

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhý Tomáš, Eričin, také vypadá spokojeně. A jak by ne!

tom dva

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jana a Zoran s panem Pohlreichem

Pan Pohlreich a Samsovy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Erika s Tomášem a zase pan Pohlreich

Erika, Tomáš a pan Pohlreich

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Skupinové foto č. 1

první skupinová...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Skupinové foto č. 2. Najděte rozdíl :)))

druhá skupinová